Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

Vilma Kadlečková 2006 : Christian Ellens rozumem a citem
(Poznámky k románu Karoliny Francové ‚Život je rafinované peklo‘)

Varování: Tohle není recenze.
Recenze by měla podléhat určitým pravidlům. Tento text se jim ani vzdáleně
neblíží; spíš než vodítko pro čtenáře je to snůška pocitů, volných asociací,
nepodložených generalizací a hnidopišských výtek proložených nezřízeným obdivem.
Recenze by neměla prozrazovat konec. Tento text prozrazuje nejen konec, ale i všechno ostatní, a bez znalosti knihy vůbec nemá smysl. Recenzent by autorovi neměl žvanit do děje a vnucovat mu, jak by to napsal on. Bohužel, tohle já dělám neustále; knihy už jsem psala, zatímco recenzi nikdy žádnou, a tak, ač je to trapné, se prostě neudržím. Nepatří k dobrému tónu, aby autor na recenzi odpovídal. Ale zrovna tady by mě vážně zajímalo, co si o tom Karolina F. myslí! Recenze by se měla týkat celé... ehm, jak říkají knihovníci... ‚knižní jednotky‘. Jenže já se ještě z četby Rafinovaného pekla nevzpamatovala natolik, abych byla schopná přečíst si z dané knižní jednotky i zbývající věci; sorry, snad příště. Recenze by měla mít rozumný rozsah, aby ji někdo otiskl nebo aspoň vůbec dočetl. No, to se taky nepovedlo. Takže díkybohu, že tohle není rencenze! Konec varování.

Před několika lety jsem dospěla k názoru, že nemá smysl číst knihy.
Natožpak je psát.
Samozřejmě, netýká se to literatury faktu, slovníků, skript ani příruček o
zahradě; to je bezpečné pole čirého rozumu, zdroj informací, proti němuž nelze
nic namítat. A také se to netýká politické satiry či konverzačního humoru, esejů,
traktátů, pamfletů ani intelektuálských konstrukcí, i kdyby se nakrásně tvářily
jako beletrie. Tohle všechno je jenom listí ve větru, doména ducha. Do temných
hlubin vod – tam, kde je nejhůře či nejlíp, každopádně však nejméně bezpečno,
– se nic z toho neponoří.
Ne. Tohle se týká jen příběhů.
Existují knihy, které člověk dočítá v pět hodin ráno, a mráz mu přitom
běhá po zádech a drkotají mu zuby. Dalších pár dní potom chodí jako ve snách,
ukládá ponožky do ledničky a klíče mezi prádlo, k obědu má jenom leknutí,
když najednou vidí prázdný talíř se špinavým příborem, a sebevětší perla
konverzace k němu dolehne až napotřetí. Jak by také mohla, když mu v hlavě
pořád dokola běží útržky rozhovorů vymyšlených lidí, provázené dokonale
živými obrazy! Člověk je zkrátka unešený, fascinovaný, okouzlený a cítí se jako
praštěný pytlem. Kdo neví, o čem mluvím, nemusí číst dál.
Knihy tohoto druhu drží pohromadě něco jiného než rozum, něco jiného
než promyšlená zápletka, přesné postřehy či brilantní argumentace. Tohle
všechno jsou jistě vlastnosti velmi chvályhodné, ale samy o sobě nestačí. Jdu si
do knihovny pro Gastona Bachelarda, abych měla ten citát přesně: „Když
v určitém básnickém díle rozpoznáme psychologický komplex, zdá se, že je
lépe, syntetičtěji chápeme. Jednota básnického díla bývá skutečně málokdy
založena na něčem jiném než na komplexu. Chybí-li komplex, je dílo vytrženo
z kořenů a nemá už spojení s nevědomím. Působí chladně, nepřirozeně,
nepravdivě.“
Nuže, Bachelard si myslí, že jinak to nejde, ale je s tím celkem smířený.
Zato C. G. Jung nešetří skepsí. Na mém místě by jistě přesně popsal, jaká
všechna nevědomá očekávání se do ubohé hlavní postavy mohou promítat. Já
se o to pokoušet nebudu a předestřu jen závěr: hrdina je v tom zcela nevinně a
celé je to nedorozumění a omyl, protože fascinující není on, nýbrž archetyp,
který se v něm demonstruje. Dá se dokonce říct, že je to nebezpečné: když
člověk vezme lesk a slávu, která by měla patřit jeho bytostnému já, a přiřkne ji
místo toho jiné osobě (a v tomto případě ještě ke všemu vymyšlené!), sám o ni
přijde. Místo aby dospěl k nějakému tomu kýženému poznání sebe sama, což
má být cílem života, uvízne v osidlech přenosu. Do knihovny pro devět dílů
Jungových sebraných spisů nejdu, protože v nich ten správný citát stejně už
v životě nenajdu (ne každý má vlohy jako Jan Vaněk Jr., který najde vždycky
všechno a taky si všechno pamatuje). Pokud si však vzpomínám, Jung se
vyjadřuje zhruba v tom smyslu, že člověk, kterému se v průběhu individuace
začnou vynořovat obsahy kolektivního nevědomí, jimi může být natolik
fascinován, že podlehne bludu, že tvoří umění, a donekonečna se je pokouší
zobrazovat přenesené na své postavy, místo aby se je snažil rozkrýt a začlenit
do vědomé části své psýché. Ergo, vážně je lepší si s literaturou nic nezačínat! Je
to jen nástroj – a věnovat přehnanou pozornost nástroji znamená přehlížet
skutečný obsah. Zkrátka, odvádí to pozornost.
Kromě toho, těch správných knih s léty ubývá. Když jsem byla mladší,
narážela jsem na ně často, ale postupně čím dál méně. A nakonec mi nezbylo
než si přiznat, že na jisté úrovni abstrakce jsou vlastně všechny příběhy stejné.
Podléhají zákonitostem odhaleným už velmi dávno, dobře prozkoumaným a
označeným patřičnými nálepkami. Kdo to chce po intelektuálsku, říká tomu
expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa, kdo přízemně, povšimne si, že
napětí v příběhu sleduje stejnou křivku jako vzrušení při pohlavním aktu. Nic
víc v tom nehledejte. Opakuje se to v každé knize, znovu a znovu, pořád dokola
s nudnou, otravnou pravidelností; a nebo to v ní není, a pak se to tím spíš nedá
číst.
A přesto TY knihy existují.
Naprosto nečekaně se mi to stalo zase – po takové době! Sbírku MLOK
mi vnutili na scifistickém večírku, já si přečetla jednu povídku, potlačila letmou
touhu, která mě kdysi hnala (totiž sednout k počítači a napsat totéž na desetině
prostoru desetkrát líp, vždyť to znáte), a někam jsem to založila. Pak jsem
potřebovala čtivo do čekárny, drapla to jen tak v kabátě mezi dveřmi, přečetla
půl odstavce zprostředka Rafinovaného pekla... a už jsem to ze spárů nepustila,
protože po pouhých pár větách jsem věděla, že tohle je ono. Tohle je jedna
z těch knih!!!

Spasitel přichází
Christian seděl se zakloněnou hlavou ve voze na sedadle smrti. Říkal si, že to je
příhodné označení pozice, ve které se nachází – sedadlo smrti. Stačí jediná chyba a on
má největší šanci, že zemře. Ostatní se snad zachrání, možná utrpí jen lehčí zranění
nebo přinejhorším skončí s celoživotními následky, ale přežijí. On ne. Seděl na sedadle
smrti, neměl nárok ani na naději, odsouzený předem.
Tak tohle je hlavní hrdina. Nic dobrého ho nečeká a také nepotkává. Jak
se příběh rozvíjí, před čtenářem se rozevírá propast; Christianova situace je
ještě mnohem horší, než se původně zdálo, a nelze ji sledovat s odstupem a bez
účasti.
Takhle vidí Christiana Tomas, jeho spoluhráč, který ho celým příběhem
věrně provází: Na Christianově chladu, odmítání lidské společnosti a skoro nelidské
dokonalosti ho něco přitahovalo. Snad přání vidět, jak se ten klid láme a vyrovnanost se
ztrácí, snad touha dokázat, že někdo je přece jen schopen přes jeho bariéry proniknout.
Jenže možná to byl i pocit, že Christian dosáhl jakéhosi pochybného ideálu – síly, kterou mu ostatní mohou jen závidět. Peníze, oslnivý intelekt, fyzická krása a železné
sebeovládání představovaly neodolatelnou kombinaci. Christianovo kouzlo prozařuje
každou stránku a drží u ní oči přilepené. Skvěle napsané dialogy, v kterých je
největší síla, drnčí napětím jako struny a ještě pěkně dlouho doznívají v uších.
Ne že by byl Christian postava příjemná. Je však naprosto neodolatelně
fascinující. Není divu, že taková osoba vyvolává zvědavost, a kromě toho i
jistou škodolibou chuť strhnout masku a zjistit, že za ní nic není. Tomas
koneckonců připouští, že touží odhalit, „jestli je Christian jenom prázdná
skořápka“.
A právě tohle drží celý příběh pohromadě. Tenhle román s archetypem
stojí a padá. Je založený na naprostém okouzlení hlavním hrdinou; a tím
rozhodně splňuje onu Bachelardovu podmínku, že každá správná kniha musí
být založená na komplexu. (Technická poznámka: v obecném povědomí je
výraz „komplex“ spojený leda tak s méněcenností, ale pokud mohu soudit, to
slovo žádný pejorativní význam mít nemá. Komplexy jsou zkrátka odštěpené
části psýché, víceméně autonomní a žijící si svým vlastním životem někde, kde
o nich moc nevíme. Když to tedy nazvu komplexem, vůbec to nemyslím
hanlivě. Těžko si vůbec představit lepší materiál na literární postavu!) A když
se pokouším odhadnout, jaký že komplex hraje roli tady, zdá se mi, že tenhle je
rozhodně mesianistický.
Christian totiž je spasitel. Technicky vzato. Po první jedné či dvou
desítkách stránek jsem si začala docela vážně myslet, že se ukáže být jakousi
novodobou reinkarnací Ježíše Krista. Díkybohu, takhle banální to není, ale
stejně tu je značná podobnost. A to nemyslím jen povrchní podobnost na
základě jmen (Christian = „křesťan“ a Tomas coby nevěřící Tomáš, který musí
být přesvědčen četbou deníku :)) – nýbrž podobnost v osudu a chování.
Christian skutečně je vyvolený, je obdařený nadlidskou mocí a odsouzený
k nelidskému údělu, aby lidstvu přinesl vykoupení. On jediný má informace o
blížící se ekologické katastrofě, a má i prostředky, jak jí zabránit. V hloubi duše
možná není tak docela přesvědčený o své pravdě („je to hloupý nesmysl, a navíc
nebezpečný,“ říká o tom), ale zato naprosto nepochybuje o svém právu – a
povinnosti – ji sdělit. „Je třeba začít jednat hned a nebrat ohledy na nic. Tady už
nejde jen o přežití jedince, ale o přežití druhu. Jedinci musí jít stranou,“
prohlašuje. Jsou tu zázraky, zástupy stoupenců, oběť a krev. Skutečnost, že se
Christian brání a všechno tohle dělá z donucení, není na závadu; Ježíš se přece
také snažil vyvléknout, než zjistil, že to nejde. Zato skutečnost, že celá záležitost
není božská, nýbrž technická, na závadu být může. Ale o tom později.

Za dveřmi je katastrofa
Co že to tedy přesně lidstvu hrozí? Ekologická katastrofa, způsobená
(jak jinak?) lhostejností a sobectvím všech a politiků zvláště.
Dotyčná katastrofa nijak přesně popsána není (přestože Christian zná i
přesný rok, kdy nastane); rýsuje se kdesi na obzoru v takové vzdálenosti od
ohniska děje, že se všechny podrobnosti ztrácejí v mlze. To je v zásadě dobře,
protože sama o sobě nejspíš není až tak zajímavá. Mnohem zajímavější je, jak se
s tímto ‚nebezpečím‘ v ději dále pracuje: jak se z kulisy se stává proklamace,
která vychyluje misky vah v Christianův prospěch, kdykoliv dojde na morální
soudy jeho činů. A právě proto stojí za to se u téhle zdánlivé podružnosti na
chvíli zastavit.
Pojem ‚ekologická katastrofa‘ tady funguje jako ikona, značka, zkrátka
obdoba zeleného čtverce; čtenář sice nemusí slinit, ale čeká se, že reflexivně
zaujme správné stanovisko a postaví se po bok těm, kteří se zlem bojují. Ale je
to opravdu jednoznačné?
I když to tak možná na první pohled nevypadá, vztah lidí k životnímu
prostředí se s rozvojem civilizace zlepšuje. K oblíbenému tvrzení, že v minulosti
lidé žili v sepětí s přírodou a chovali se k ní moudře, šetrně a nenásilně, je třeba
přistupovat s maximální obezřetností. Představa, jak neolitický zemědělec,
kterému za krk dýchá šavlozubý tygr a hrozí mu bezprostředně zima a hlad,
uvažuje v globálním měřítku a láme si hlavu s tím, jestli náhodou nepoškozuje
životní prostředí, je k smíchu. Pokud se nám náhodou jeví, že dřív lidé bývali
k přírodě šetrnější, tak jen proto, že tehdy neměli naše možnosti a prostředky.
Žďářili lesy, vraždili zvířata a měnili krajinu tak rychle, jak jen dokázali. A
kdyby naše prostředky měli, pánbůh s námi, protože by tu nenechali kámen na
kameni. Péče o životní prostředí je luxus, který si společnost může dovolit až na
určitém stupni vývoje. Koneckonců taky musí na určitý stupeň vývoje dospět,
než ji to vůbec napadne. I když nám to ve škole vždycky tvrdili, k přírodě se
nechovají nejhůř země zazobané a ‚imperialistické‘, nýbrž zaostalé a chudé. A
co se týče pohnutek k případné péči (totiž zda je v nich víc altruismu či
sobectví), přikláněla bych se k tomu, že i zde hraje roli ona psychologická
zákonitost, kterou Christian rozebírá v rozhovoru s Tomasem poté, co mu dal
přečíst svůj deník. Sobectví zkrátka funguje – možná ne pěkně, ale
předvídatelně a spolehlivě, – zatímco megalomanské ideály mohou lehce
sklouznout k totalitě.
Tohle všechno píšu jen proto, abych doložila, jak snadno člověk přebírá
názory (nebo říkejme ‚hodnotové soudy‘ – to zní líp!) a ztotožňuje se
s nevyslovenými předpoklady. Pokud hrozí pořádná ekologická katastrofa, co
může být logičtějšího a správnějšího než použít moc, když už člověk nějakou
má, a rázně tomu učinit přítrž? Ostatní to možná nechápou, ale já vím, že mám
pravdu – a tak ji prosadím třeba i násilím. Však oni mi za to ještě poděkují, až
jednou zmoudří a prohlédnou!
Zde je však důležité si uvědomit, že tu vůbec nejde o ‚přežití‘, i když to
Christian s přesvědčivostí správného demagoga tvrdí. Situace není tak
vyhrocená, aby šlo o volbu buď/anebo. Podle informací z budoucnosti se
lidstvu podaří ekologickou katastrofu přežít v každém případě, a tedy i bez
jakýchkoliv zásahů zvenčí. Jde čistě jenom o to, vylepšit jeho pozici v budoucí
válce. To se ale lidem neřekne, když se jim v hlavě otevírají děsivé vize a
probouzí se v nich blažené souznění s druhem. Ekologická katastrofa je zkrátka
propagandisticky zneužita; jinak se to nazvat nedá. Otázka, jestli je to pro
záchranu lidstva před mimozemšťany nutné nebo ne, s tím nijak nesouvisí.
Christian se i tak může rozhodnout, že se lidstva na nic ptát nebude a udělá pro
jeho blaho, co sám uzná za vhodné. Nikdo tu netvrdí, že literární postava nesmí
dělat chyby ani páchat zlo, ať už v nejlepší machiavellistické tradici či kvůli
tomu, že ji někdo vydírá. Ovšem ve chvíli, kdy Christian vyrukuje s tím, že mu
to (kromě nátlaku zvenčí) také „velí jeho svědomí“, by si měl tenhle zásadní
rozdíl aspoň uvědomit. Tohle je totiž zatraceně nebezpečné – ne pro postavy,
nýbrž pro nás, autory a čtenáře. Stírání podobných nuancí obrušuje náš cit pro
vnímání toho, co je a není správné, a hrozí přerůst v něco nevýslovně
obludného.

Něco nevýslovně obludného
Christian není megaloman, který by se pokoušel spasit svět jen proto, že
nemá nic lepšího na práci. Je k tomu nevybíravým způsobem donucen. Entita,
která ho k tomu dohnala – a také mu propůjčila potřebnou moc – je síla
druhového vědomí.
Poměrně záhy zazní z Christianových úst otázka, jestli je víc člověk nebo
lidský druh. Odpověď není vyslovena hned. Naopak to vypadá, že celá kniha
má být touto odpovědí. Jenže není tomu tak – a zase s pomocí téhož triku:
nastane drobný posun, nenápadné zmatení pojmů.
‚Druh‘, jak ho známe, je přesně definovaný biologický termín, vymezený
pomocí reprodukce (jedinci téhož druhu se poznají podle toho, že se mezi
sebou mohou křížit a mít plodné potomstvo). My všichni máme jisté ‚druhové
vědomí‘. Cítíme se více spřízněni s ostatními lidmi než s čímkoliv jiným na
Zemi či ve vesmíru. Kdybychom museli volit, jestli radši zachovat život lidí
nebo život zvířat či mimozemšťanů, vyhráli by to mimozemšťané jen v jediném
případě: totiž kdyby zachování jejich života bylo z nějakého důvodu zásadním
přínosem pro celý lidský druh. Lidé jsou občas schopni pro blaho lidstva (=
druhu) něco udělat či obětovat. Rozhodně to tedy není prázdné slovo. Když
Christian svou otázku pokládá, zdá se, že přesně tento pojem míní.
‚Druh‘ však v průběhu děje postupně ztrácí ten význam, jaký měl na
začátku. Tím, jak získává čím dál jasnější obrysy, se zároveň čím dál víc
vyděluje a stává se autonomním. Nakonec už to není ono ‚povědomí o
příslušnosti‘, které všichni známe, nýbrž cizí, nepřátelská, téměř démonická
entita, která lidi zotročuje. Má svoje vědomí, cíle a zájmy, a všichni lidé jsou její
rukojmí. Ovládá je zcela záměrně pomocí neodbytného nutkání, bolesti či
‚freudovských‘ omylů. ‚Druh‘, jak je definovaný v knize, je určitě cosi, s čím se
musí bojovat, protože lidi připravuje o svobodu, ale je to zároveň něco jiného
než to, co se slovem ‚druh‘ míní v našem běžném světě. Tím, že se druh takhle
démonizuje, původní Christianova otázka ztrácí všeobecnou platnost. Čili ani
naznačená odpověď nevypovídá o ničem mimo rámec knihy.
Ale dobrá, budiž; autor má svaté právo si jakýkoliv pojem předefinovat.
‚Druh‘ tedy začne vystupovat jako obludná, samostatná bytost, která jedincům
konkuruje a nakonec se vysloveně staví proti nim. Je prezentován jako esence
lidské sobeckosti a bezohlednosti. Tím se ovšem do špatného světla dostává i
Christian. Christian se dává slyšet, že nerad jedná s lidmi ovládanými
‚druhem‘, a Tomase se přímo zoufale snaží uchránit toho, aby se ho ‚druh‘
zmocnil. Z toho je jasné, že se sám s ‚druhem‘ a jeho zájmy neztotožňuje, že ho
vnímá jako nepřítele. Kdyby ‚druh‘ nebyl popisován jako tak vyhraněně špatný,
dalo by se říct, že Christian možná zkrátka převzal jeho zájmy za své. Jenže to
on nedělá (i přes řeči o svědomí; tím spíš, že to s ekologickou katastrofou není
zas tak žhavé). Zcela jasně považuje ‚druh‘ za něco cizího a nepřátelského, něco,
co lidi jako jednotlivce degraduje. A přesto denně nahání do jeho chřtánu nové
a nové oběti.
Uznávám, že třeba nemá na vybranou. Ale proč mu to proboha ani
trochu nevadí? A proč to nevadí autorce?
Na celé věci je totiž přes všechnu proklamovanou nesvobodu něco
neodolatelně přitažlivého. Stát se součástí vyššího, člověku nadřazeného
vědomí, rozplynout se v něm, to je přece odnepaměti cílem všech náboženství.
Ať už se člověk k některému z nich hlásí nebo ne, někde v sobě tu touhu má;
jinak by podobné představy nemohly mít v hitparádě idejí takový dlouhodobý
úspěch. Zkrátka – o legitimitě (a vůbec rozumnosti) touhy po transcendenci
můžeme dlouze diskutovat, ale její existenci nemůžeme popírat. Boha jsme sice
vymýtili, ale podobná očekávání v nás zůstala. Jsou jako prázdná šablona, která
jenom čeká, až se naskytne příležitost, a pak se naplní prvním náhodným
obsahem. Christian to ve skutečnosti přesně vystihl, když prohlašuje, že Bůh
neexistuje, protože bohem je ‚druh‘. ‚Druh‘ se rozvaluje na trůnu, z kterého byl
Bůh sesazen. Člověka maně napadá – to si tedy lidstvo pomohlo! Protože
zatímco Bůh měl přece jenom patřičně velkolepý formát, ‚druh‘ je jenom esencí
lidských vlastností. Onen trůn mu přísluší stejně málo, jako přísluší
Christianovi role spasitele. Ze stejného důvodu.
Tím, že z druhu se stalo cosi ‚mimo‘ či ‚nad‘, co lidi ovládá, přestal být
jejich součástí. Vlastnosti, které se v knize připisují ‚druhu‘ – totiž sobectví,
snaha o maximální prospěch na úkor všech (civilizací) kolem, netolerance atd.
atd., tady byly odnepaměti a jsou veskrze lidské. Ale místo aby si lidé připustili,
že to oni sami jsou sobečtí, netolerantní atd. atd., najednou začnou připisovat ty
vlastnosti ‚druhu‘. ‚Druh‘ je rázem ten špatný – a ve chvíli, kdy je v tom jasno,
zlo dostane ostré, snadno pochopitelné obrysy, je lokalizováno vně, zatímco
lidé sami zůstanou čistí. Znovu nemůžu nevzpomenout Junga – tentokrát jeho
archetyp ‚stínu‘. Tím, že člověk temné stránky přenese na něco mimo sebe, se
jich na první pohled sice zbaví, ale zároveň jim dá volnou ruku, aby na něj
působily, protože je přestane mít pod kontrolou. Na druhou stranu to však
zakládá možnost vítězství, které nespadne z nebe, ale plyne z logiky věci:
člověk by mohl ‚druhu‘ jeho sílu zase vzít, kdyby si přiznal, že ‚druh‘ je jenom
on sám. Jenže ono je mnohem příjemnější vidět se jako oběť bezcitného nátlaku
‚zla‘ zvenčí, než připustit, že člověka to ‚zlo‘ láká a že s ním s chutí
spolupracuje, když za to dostane výlučnost a moc. A také je mnohem
příjemnější sledovat hrdinu, který hrdě vzdoruje a nemá na vybranou, než
bezcitného arogantního mizeru, který se nechal zkorumpovat mocí. Pomyšlení,
že by se té moci (a své oslnivé aury) případně pokorně vzdal, taky dvakrát
nepotěší. Tyhle obavy se musí vymýtit, a tak se obraz zplošťuje a tajemná a
ambivalentní podoba ‚druhu‘ postupně mizí – jako když kreslíř dalšími a
dalšími tahy tužkou upřesňuje obrys předmětu, aby vyhmátl jeho tvar, a hrozí
mu, že když v tom bude pokračovat příliš dlouho, správná linie se ve změti čar
naopak ztratí. Nakonec je to pěkně černobílé: roli zla převzal ‚druh‘ a je mu
vnucena tak důsledně, že je situace vyhrocena (doslova) na ostří nože. Je jasné,
jaká role pak zbude na Christiana.
Celá záležitost s ‚druhem‘ mohla být krásnou alegorií, jenže k pochopení
ani ke smíření nedochází. Zlo je čím dál zlejší a Christian ho odmítá čím dál
hrdinštěji až do superhrdinského konce. Ve chvíli, kdy na ‚druhu‘ už nezůstane
ani nitka suchá a ani špetka dobrá, doopravdy není cesty zpátky. A protože
Christian moc dobře ví, že proti druhu stejně nic nezmůže, jeho poslední pokus
o vzdor vyznívá jen jako prázdné gesto trucovitého dítěte – čili přesně to, co se
mu celou dobu z duše příčí. Jak by člověk mohl uvěřit? Kromě toho – o tom, že
tímhle ‚koncem‘ se ve skutečnosti celá záležitost vůbec neuzavře, nejlépe svědčí
další rychlá šaráda s vyšší entitou v závěru knihy. U ‚druhu‘ totiž nezůstane. Ve
chvíli, kdy je příliš zatížen vším tím bahnem, které vyplulo na povrch a nalepilo
se na něj při neustálém zpřesňování, je potřeba ho odvrhnout a nahradit něčím
novým – v principu stejným, ale neopotřebovaným. Něčím, co se nestačilo
zdiskreditovat. Něčím, co okoukaný ‚druh‘ vystřídá na uprázdněném božím
trůně.

Jenom kapka v budoucím moři
Druhá linie románu se odehrává ve světě budoucnosti, kdy už je lidstvo
dokonale ovládáno ‚druhem‘. Zcela jistě to má být budoucnost temná.
Ekologická katastrofa dávno proběhla, lidstvo muselo opustit zničenou Zemi a
nyní bojuje s nekomunikujícími, nepochopitelnými mimozemšťany.
Co se vlastně během oné ekologické katastrofy stalo? Proč se právě díky
ní probudilo druhové vědomí? To se nedovíme, ale budiž. V pozadí zní
mnohem důležitější otázka: může zisk z toho, že lidstvo přežije ekologickou
katastrofu, vůbec vyvážit skutečnost, že cenou za to je totální zotročení? Z popisu
budoucího světa má být patrné, že lidstvo přežilo za cenu naprosté ztráty
individuality a svobody jednotlivce, protože jedinec je jen kapkou v moři; je
nepatrnou součástí kolektivního vědomí a je jím beze zbytku ovládán.
Popisovat typ společnosti, kde se lidé nechovají jako lidé, je pro autora
úkol převelice těžký a nevděčný – a otázkou je, jestli vůbec zvládnutelný.
Přestože se traduje, že sci-fi právě o takových věcech pojednává, nikdy to
neplatí úplně; i když je prostředí sebecizejší a sebenelidštější, měřítkem všech
věcí a filtrem všech vjemů stejně zůstává člověk, jak ho známe. Na druhou
stranu, pokud má vize společnosti ovládané ‚druhem‘ skutečně působit
dystopicky a děsivě (a to myslím cílem bylo), jednotlivci opravdu nesmějí mít
žádnou vůli a individualitu a musejí se chovat dokonale uniformně. S takovými
postavami se však žádný zajímavý příběh rozehrát nedá – ergo, autor je hned
od počátku v pasti.
Pokud se přesto rozhodne na ten tenký led vkročit a popsat nepopsatelné, pochopitelně se vydá jedinou možnou cestou: hrdina se ostře liší
od zbytku společnosti. Alexandr Fearley tu podmínku splňuje. Je individualista
– v jistém smyslu podobný nám, a tudíž pochopitelný. Dobrá, ten má tedy
nárok na normální emoce; ale co ostatní?
Teze praví, že empatie vymizela. Z toho, jak se chová Michaela a lidé na
základně, člověka opravdu mrazí v zádech; z těch uniformita a šeď přímo čiší.
Je tu však Aberny, kterému je Christiana líto – čili je rozhodně empatie schopen.
A pak samozřejmě Tony, přiměřeně soucitný a dokonale lidský, a celá
pochybná záležitost s trestaneckou kolonií.
Vesmírný lágr, to je hodně tenký led. Pokud se máme držet analogie
s komunistickým režimem, zdá se být v pořádku, že se objeví i analogie Gulagu
či dolů na uran. Co jiného už by mělo lépe demonstrovat temnou a děsivou moc
totality – či, chcete-li, ‚druhu‘, než sadistický dozorce? Jenže v tomto případě je
to právě naopak. Existence trestanecké kolonie ve skutečnosti neumocňuje
hrůzu, kterou ve čtenáři budoucí společnost vyvolává, protože její odosobněný
ráz popírá. Vytváří nehomogenitu a kontrast – je tu nejvíc černé, ale i nejvíc bílé;
a protože cokoliv je lepší než uniformní šeď, představuje záblesk naděje. Zdejší
lágr je místo, kam se dostali ti největší individualisté (a těžko nevzpomenout
Huxleyův Konec civilizace, kde je hrdina poslán za trest do vyhnanství se slovy,
že by měl být rád, protože právě tam se sejdou ti nejlepší z nejlepších). V tavicí
peci krutosti se najednou objeví čirá empatie; soucit, přátelství, odhodlání,
odvaha. Ale i kdyby toho nebylo, přesto by si čtenář oddechl. Dokonce i
sadistický dozorce je totiž lepší než Michaela ze základny, protože má své
úchylky a sklony a rozhodně nemučí lidi z příkazu ‚druhu‘. Sama jeho existence
(a existence jeho úchylek) poskytuje útěšnou jistotu, že se svobodnou vůlí to
není zas tak zlé. Přítomnost kolonie zkrátka čtenáři sugeruje, že ‚druh‘ zřejmě
přece jenom nemá tak strašlivou sílu, když se mu lidé vzpírají. Kdyby ‚druh‘ tu
sílu měl, likvidoval by potížisty mnohem efektivněji a nepatetičtěji; prostě by je
rychle a čistě donutil spáchat sebevraždu (víme, že to umí!). Nebezpečí, že bez
muklů by neměl kdo pro něj dobývat uran, stejně nehrozí: pokud mu lidé slouží
s takovým nasazením, jak praví teze, mohli by se přetrhnout, aby směli svůj
život strávit prací v těžební kolonii.
Zkrátka, kdybych do toho měla co mluvit, na Alexandrově místě na
‚budoucí straně mostu‘ by byl někdo jako Michaela. Ne vzpurný individualista,
nýbrž dokonale konformní slepice. Vyřešilo by to jistou asymetrii v pohlaví
postav (v celém románu není žádná ženská postava, na které by záleželo), a
zároveň by to odstranilo skutečnost, že Alexandr je Christianovi až příliš
podobný, čímž mu vlastně konkuruje. Christian by měl šanci hledat u dívky
z budoucnosti trochu porozumění v souladu se svými přirozenými sklony, ale
jeho zájem by skončil přesně oním povzdechem, který bleskl hlavou
Alexandrovi: „Tak neschopná! Tak neschopná.“ V osobní rovině by ho to
neodvratně přivedlo k Tomasovi, ale především by si na jejím příkladu
mnohem ostřeji uvědomil, co ‚druh‘ s lidmi dělá a jaká je to hrůza. A on sám –
zdůrazňuji, sám! – by dospěl k závěru, že je potřeba se ‚druhu‘ postavit; ne na
základě podezření, které mu naservíroval Alexandr, a nesrovnalostí, na které
ho upozornili jeho vědci, nýbrž na základě bezprostřední zkušenosti s někým,
na kom mu záleží.

Empatie ex machina
V závěru knihy se zničehožnic vynoří síla, která je schopná postavit se
síle ‚druhu‘. Její příchod nikým předvídán nebyl; dokonce ani mimozemšťané,
přestože všechno plánovali, nepřipadli na myšlenku, že jejich program
podsunutý do stroje podsunutého pozemšťanům může mít jiný účinek než
vyhubení lidstva. Záchrana přijde doslova a do písmene ‚ze stroje‘, a to
v podobě probuzené empatie.
Teze praví, že kolektivní vědomí ‚druhu‘, které ovládá budoucí lidstvo,
je naprostým protikladem dokonalého emocionálního souznění, k němuž
dospěly mimozemské civilizace. ‚Druh‘ je dokonce překážkou toho, aby lidstvo
bylo schopno účastnit se empatického spojení. Mám-li hledat nějakou analogii
v našem světě, s jistou nadsázkou by se snad dalo říct, že ‚druh‘ je něco jako
totalitní Sovětský svaz, zatímco ‚emoční vak‘ mimozemšťanů je Evropská unie.
Máme tudíž dvě ‚konkurenční‘ kolektivní vědomí, jedno ‚hodné‘, druhé ‚zlé‘.
Když prostor, který si v lidské mysli (a civilizaci) uzurpoval majetnický ‚druh‘,
zaujme empatické souznění, všechno dobře dopadne. Ale přesto se mi zdá, že
tak jednoznačné to není.
‚Emoční vak‘ a empatické propojení všech civilizací opravdu působí ve
srovnání s bezohledným ‚druhem‘ relativně neškodně, ale to jenom proto, že
není nijak podrobně popsán a prozkoumán. Ať už totiž hodné nebo zlé, ‚druh‘ i
‚vak‘ mají cosi společného. Obě jsou to struktury vyššího řádu, pro které je
entita nižší úrovně (ať už jedinec či civilizace) jenom stavební jednotkou. Nemá
právo na odlišnost. Musí se připojit a splynout, jinak je eliminována. ‚Druh‘
vraždí individualisty, ‚vak‘ zase touží vyvraždit celé lidstvo, protože kdo není
s námi, je proti nám. Mimozemšťanům je to ale fakt upřímně líto a dělají to
neradi, takže vlastně jakoby nejsou zlí. A lidstvo samo je hrdé, že se díky ZEÚ
vyšvihlo na jejich úroveň; pravda, stalo se to sice za cenu smrti poloviny
obyvatelstva, ale stejně to byla ta horší půlka, neempatická a vůbec hnusná,
takže žádná škoda. Ty plynové komory či emoční úder už zkrátka nějak
překousneme; bylo to sice kruté, ale nutné, protože výměnou za dobře
provedenou čistku se ‚lidstvu otevře vesmír‘.
Tohle jsou těžké věci. Fakt těžké. Lavírovat v bažině složitých
společenských vztahů a etických problémů a místo pohodlného povzneseného
cynismu se opravdu snažit najít morálně nezpochybnitelné řešení, to není
žádný med pro spisovatele ani pro politika. Možná za to může jenom naše
‚socialistická‘ zkušenost, že člověk buď vidí totalitu za každým rohem, i když
tam není, a nebo ji naopak nechá, aby se vplížila do jeho úvah převlečená za
zářnou vizi vesmírného splynutí. I kdybychom totiž odhlédli od prostředků a
ceny, kterou lidstvo za svůj ‚přerod‘ zaplatí, stejně je těžké ubránit se značným
pochybnostem nad tím, jestli je to skutečně taková výhra, stát se součástí
emočního vaku. Tvrzení, že to „není na úkor svobodné vůle a individuality,“
k jejich rozptýlení nestačí.
Ve skutečnosti je to stále stejná past, do které autorka padá pořád
dokola: snaha nepotlačovat individualismus a svobodnou vůli naráží na snahu
tak nějak centrálně (za vydatné pomoci ‚vyšší‘ moci) vymýtit špatnosti a
sobectví, pokud možno jednou provždy. Správné by asi bylo člověku tu
svobodu ponechat, že, na tom se teoreticky všichni shodnem, ale kdyby to jen
prosím pěkně šlo nějak zařídit, aby se mu současně zabránilo chovat se ošklivě,
zlobit a škodit! Jenže to prostě nejde. Nijak. Pánbůh to nakonec taky uznal, a ten
má lepší mandát než emoční vak. Buď musí Velký bratr slídit každému v hlavě,
nebo nám zkrátka nezbývá než připustit, že různé myšlenky, choutky či zájmy
(a to i špatné!) nikdy nebudou pod kontrolou. Svoboda má svoje rizika.

Christian Ellens rozumem...
Na konci zůstala jenom dvě jména.
Jedno z nich je samozřejmě Christianovo, nesmazatelně vepsané do
dějin. Ale proč má být vůbec Christian slavný? Čím se o budoucí svět tak
zasloužil?
Objektivně vzato neudělal vůbec nic chvályhodného. Naopak je to
neuvěřitelně temná postava. Všichni ti, kteří jsou proti němu, mají pravdu.
Adam a spol., kteří ho považují za arogantního. Andrews, který ho téměř
nařkne z ekoterorismu. Politici, kteří se bojí jeho vzrůstající moci. Všichni jeho
‚nepřátelé‘ mají názory, které jsou mnohem přijatelnější a zřejmě i správnější
než to, co prosazuje Christian. On sám obviňuje politiky a spol. z pohodlnosti a
liknavosti, ale když to pak vezme do rukou, rozpoutá neuvěřitelnou
hrůzovládu. Ve jménu ekologické katastrofy, která žádnou katastrofou není,
s lidmi nakládá jako s materiálem; bez výčitek pošlape jejich práva, bez soucitu
je předhodí ‚druhu‘, udělá z nich loutky a pak k nim sám cítí pohrdání kvůli
tomu, co se z nich jeho vinou stalo. A nakonec se ukáže, že ani nemá pravdu!
‚Druh‘ je něco jiného, než se zdálo na začátku. Co víc – na to, že je všechno
jinak, dokonce ani nepřijde Christian sám! I když už mu Alexandr sdělí svoje
pochybnosti, on si je nechá pro sebe a nic nepodniká. Tak co mu vysloužilo ty
nehynoucí zásluhy? Pár odstavců vzdoru v úplném závěru, kdy se brání
stejnému nutkání jako Chatelaine Tecla Gene Wolfea (jenže pro tu byl nůž
vysvobozením). Pár odstavců, kdy změnil názor na všechno, co udělal předtím,
a se stejnou bezbřehou arogancí, s jakou lidem celou dobu vymýval mozky, se
rozhodl použít ZEÚ, i když věděl, že při tom zahyne většina lidstva a především
ti, z kterých proti jejich vůli udělal své stoupence. Člověka bezděky napadne –
fíha, a co kdyby se spletl i tentokrát? Průšvih!
Skoro by se zdálo, že právě tohle musel být skutečný autorčin záměr –
dokázat, že na té demokracii zřejmě něco bude, tím, že předvede v akci její
naprostou antitezi a sugestivním způsobem ji vyvrátí. Jenže závěr tomu
neodpovídá. Christian zůstane hrdinou do poslední řádky. Je slavný,
obdivovaný, nezapomenutý. Nikde ani stín pochybností! Všechno dobře
dopadne! Výlučnost a aureola slávy přetrvává. Ani náznak odsouzení, ani stopa
viny. Je to prostě v dokonalém pořádku!!!
Mrazí mě z toho v zádech, a proto tohle všechno píšu. V anotaci na konci
MLOKA se praví, že román si získal přízeň porotců pro svůj ‚nepatetický
humanismus‘. Pak jsem zřejmě četla nějakou jinou knihu, protože si těžko
dokážu představit něco patetičtějšího a zároveň méně humanistického, než je
Rafinované peklo.
Kdyby byl Christian ubohý chudáček, kterému nátlakem a vydíráním
zlomili vůli takovým způsobem, že cizí ideje přijal za vlastní a vůbec si to
neuvědomuje, snad by mě to tolik nepobuřovalo. Jenže on nepůsobí dojmem
zlomeného člověka. Odevzdaného osudu – možná; zlomeného však ne.
Rozhodně neztratil schopnost kritického myšlení. Nezešílel, nezhroutil se,
nepodlehl opojení mocí. Naopak se celou dobu chová nesmírně racionálně a
chladnokrevně. Samozřejmě, když se čtenář dívá očima (a skrz vědomí)
postavy, která podlehla nějakému bludu, nemá šanci ten blud od reality knihy
odlišit. Jenže o Christianovi přicházejí informace především od Tomase. Ten má
na zdravý rozum patent, protože ‚druhu‘ nepropadl, a přesto Christiana vnímá
jako příčetného, silného, vyrovnaného. Máme tedy pravdu, potvrzenou
z ‚nezávislého‘ zdroje a navíc podepřenou omračujícím kouzlem Christianovy
osobnosti. To je těžký kalibr, co se působivosti týče; vyslovit v knize něco
důrazněji už snad ani nejde. Proto by bylo na místě velice pečlivě vybírat, co se
má tou pravdou stát.
Ve svých prohlášeních se Christian projevuje velice dospěle. „Udělat
něco z donucení je mnohem jednodušší než udělat to z vlastní vůle,“ tvrdí
například; a s tím nelze než souhlasit. Chce nést zodpovědnost za své chyby
sám; dobrá trefa! Dělá Tomasovi přednášku o tom, že omluva nic nespraví,
když na ni člověk spoléhá, místo aby dělal to, co má. Jenže to všechno jsou
jenom proklamace. Ve skutečnosti jedná z donucení – nebo se to o něm aspoň
tvrdí, aby měl čistý štít. Nikdy se z žádných chyb nezodpovídá. Pravda, v tom,
že se neomlouvá, je důsledný; ani ho totiž nenapadne, že by bylo za co.
V kontrastu k okázalé zodpovědnosti je taková míra neuvědomění
přímo otřesná. Je to však dobrý způsob, jak jeho aureolu zachovat
nepoškozenou. Opravdu nic dělat nemůže, to bylo zdůrazněno dostatečně. Už
se ani nebrání, a to je neuvěřitelně tragické. Ve chvíli, kdy by to mohlo začít
vypadat jako pohodlnost a alibismus, nastoupí svědomí, které se – jaká náhoda!
– s vůli ‚druhu‘ dobře shodne.
Peklo, které Christian prožívá, je zkrátka pořád dost měkké proti peklu,
které by ho čekalo, kdyby to dilema skutečně řešil. A ani by nemuselo jít
výhradně jenom o to, že by se snažil postavit vydírání a fyzickému nátlaku,
kterým se mu ‚druh‘ snaží vnutit svoji vůli. Jsou přece i subtilnější metody než
podřezaný pes. Je Christian ve svých třiadvaceti skutečně dokonale imunní
proti závrati z moci, kterou nad lidmi má, a proti pokušení ji zneužívat? Je
imunní proti strachu, že přijde o svou výlučnost? A přijít by o ni mohl, o tom
žádná.
Znovu se mi vybavuje, jak se Tomas na začátku ptá, jestli je Christian
jenom ‚prázdná skořápka‘. Asi by být neměl – ale není snad? Veškerou jeho
‚moc‘ mu propůjčují nástroje zvenčí. Díky síle ‚druhu‘ a lidem z budoucnosti
získal peníze i informace, díky jejich emočnímu úderu může kohokoliv
zmanipulovat. I on sám se změnil k lepšímu po stránce fyzické i duševní jen
pod jejich nátlakem (praví se tam jasně, že předtím o sebe nedbal, sport i
vysedávání v knihovně nenáviděl a ve škole nijak nevynikal – že byl zkrátka po
všech stránkách průměrný). Naopak to, co bylo jeho vlastní a v čem by mohl
vyniknout on sám, je zneváženo a popliváno. Rád kreslil, ale „jeho skicáky se
nejspíš ztratily“ (t.j. nejsou důležité); nebýt ‚druhu‘, tak by teď „seděl někde
v ateliéru a namlouval si, že má talent“ (t.j. byl by zneuznaný umělec, čili
postavička akorát tak k smíchu.) Co by se s ním stalo, kdyby se lidé
z budoucnosti najednou rozhodli, že už ho nepotřebují? Nové příznivce – a
nejspíš ani přátele – by si nezískal, další peníze by vydělat neuměl, celkově by
zlenivěl a zpustl – zkrátka, sklouzl by zpátky k naprosté průměrnosti. Přišel by
úplně o všechno. A to je sakra důvod ke strachu!
Co se týče toho malířského talentu: několikrát je zdůrazněno, že
ovládání mimozemského přístroje připomíná ‚abstraktní obraz z dvacátého
století‘, takže jsem celou dobu čekala, kdy se toho Christian chopí, pohlédne na
ZEÚ svým uměleckým zrakem a odhalí nějakou souvislost, která vědcům i
budoucím vojákům totálně unikla. To by bylo přesně v duchu toho, co se tu
snažím naznačit: udělal by něco sám za sebe. Ale nemuselo by to být zrovna
tohle; stačilo by cokoliv. Cokoliv, aby Christian nebyl jen tím, co z něj vytvořil
‚druh‘. Cokoliv, aby jeho všemocnost nepocházela zvenčí, nýbrž začala opravdu
náležet jemu. Kdyby mu všechno to, čím musel projít, dalo takovou vnitřní sílu,
aby se mohl ‚druhu‘ skutečně postavit a vymanit se z jeho vlivu (což vůbec
nemusí být totéž jako ‚druh‘ zničit! – vždyť on k dosažení tohoto cíle
nepotřebuje bojovat s ‚druhem‘, nýbrž sám se sebou), skořápka by měla své
jádro jako oříšek pro Popelku. A celé ono ‚rafinované peklo‘ by pro Christiana
dostalo opravdový smysl.

Christian Ellens citem...
Jak vůbec můžu tvrdit, že je ta kniha skvělá a že se mi líbí, když jsem jí
právě vytkla tolik zásadních věcí?
V životě jsem nepsala recenze, protože mě prostě nebaví cupovat
bláboly, které považuju za hloupé. Ale tahle kniha v žádném případě hloupá
není. Obtěžuju se jenom proto, že mi přes všechny pochybnosti připadá
fascinující a neuvěřitelně působivá. Jakýmsi způsobem vystihuje důležité věci.
A zkrátka mi stojí za tu spoustu času, kterou jsem strávila přemýšlením o ní.
Když jsem Rafinované peklo četla, chodila jsem jako v snách. Málem
jsem se nabourala v autě, protože jsem vůbec nebyla schopná vnímat reálný
svět kolem sebe. Děti jsem málem nakrmila hnojivem na kytky. A kromě toho
jsem si umínila, že sama konečně zase něco napíšu; léta jsem byla přesvědčená,
že knihy vůbec nemají smysl, ale díky tomuto románu si zase říkám, že na nich
sakra musí něco být, když dokážou člověka takhle rozhodit. Ale co to je,
proboha? Celou tuhle ne-recenzi smolím jenom proto, že se zoufale snažím
pochopit, co je zač ta síla a kde se bere.
A z tohoto hlediska je všechno, co dosud zaznělo o ekologii, druhu,
budoucí společnosti či nesvobodě, naprosto mimo mísu. Na ničem z toho ve
skutečnosti nezáleží – mně, a dost možná ani autorce. Pravda, veškeré recenze
psané ‚rozumem‘ se na podobné věci zaměřují: analyzují děj a logické vazby,
popřípadě zábavnost; mají-li vypadat poučeně, dotknou se třeba i širších
souvislostí (společenských, etických, literárních a kdovíjakých); a pak zkrátka
z čiré bezradnosti (či lhostejnosti) zůstanou při těchto tvrzeních, přestože o nic
z toho doopravdy nejde. Jenže kniha na člověka buď působí, nebo nepůsobí, a
vůbec nemusí hrát roli skutečnost, do jaké míry je sofistikovaná, poučná a
hlubokomyslná. Může ho úplně sebrat, a přitom být nelogická, morálně
pochybená nebo třeba nedopsaná. Protože pořád ještě je tu cosi navíc.
Archetypy a komplexy, no jasně. Člověk by měl být na pozoru. Ale
zkusme toto tajemné cosi zatím nijak nenazývat a prostě zjistit, co by z příběhu
zbylo, kdyby se všechny ty výše rozebírané sporné věci zkrátka... vynechaly.
Davy. Nekonečné davy. Na opuchlých spáncích čerstvé tetování. Písmeno E,
nožičky spolu téměř spojené do kruhu. Znak toho, kdo otevřel cesty a kdo z jedinců
vytvořil fungující organismus. Oči plné poznání, na které lidské smysly nestačily a
které oslovovalo přímo duši. Zjevení. Příchod. Vyvolení.
A mezi tím vším on. Opuštěný. Stojící na okraji poznání a přece sám.
Nekonečně sám.
Z té neuvěřitelné bezvýchodnosti mrazí v zádech. Z každé stránky
přímo čiší tragédie člověka, který vidí osudu pod prsty, který zná mechanismus
toho, čemu ostatní jenom s úlevou podléhají, a přesto je proti tomu bezmocný;
tragédie člověka odsouzeného dělat věci, s kterými nesouhlasí a o kterých ví, že
vedou k jeho vlastní zkáze – a nejen v tom smyslu, že nepřižije, nýbrž i tím, že
mu budou kladeny za vinu. „Lidé brzy poznají, co na sebe vypustili, ale už bude
pozdě,“ dává se slyšet Christian, když mluví s Danielou Stanner. Zdálo se, že i
jeho samého netěší, co má v plánu, a proto se zeptala: „Co chcete dělat?“ „Proč bych
vám to měl vyprávět?“ opáčil. „Proč bych to měl komukoli vyprávět? Myslím si, že
úplně stačí, když z toho mám zlé sny sám.“
A přesto není úniku. Christian nevyklouzne; nejen že nemůže utéct na
žádné místo, ale dokonce ani do šílenství nebo do smrti. Musí to břemeno nést i
za ostatní. A přitom proti němu stojí síly natolik mocné, že se nad nimi nedá
zvítězit. To je situace všech mýtických hrdinů, situace natolik základní a
hluboce přítomná v každém z nás, že nemůže zůstat bez odezvy a nechat nás
chladnými. To je ta nejsilnější struna, která tady zní.
Mýty končívají špatně; vzpoura proti mocným silám (přírody, bohů,
nevědomí...) se jedinci zhusta vymstí. To, že ‚druh‘ v sobě nic božského nemá,
tomu prastarému příběhu dodává zvláštní trpkou příchuť a činí z něj smutnou
alegorii věku rozumu.
Náš svět je bez Boha a naše mýty končí v... inu, v emočním vaku:
alibistickým úkrokem stranou.

Konce nekonečného
Popsala jsem už touhle ne-recenzí tolik stránek, že se nařčení
z grafománie beztak nevyhnu. Takže si klidně můžu dovolit ještě další velmi
dlouhou odbočku.
Rafinovanému peklu jeho konec rozhodně uškodil. Mám-li se držet
záměru hledat věci, které by se daly z této knihy odstranit, aniž jí to ubere na
síle a působivosti a naruší její podstatu, první na řadě by byl Alexandr; ovšem
emoční vak a celý šťastný konec by letěl hned vzápětí.
Čím výš se oblouk klene, tím těžší je udržet ho, když už se sklání
k protějšímu břehu, aby bezpečně dosedl na správné místo a neroztříštil se o
zem. Ty nejlépe rozehrané příběhy proto často končí divně. Co hůř – leckdy ani
neexistuje způsob, jak je korektně ukončit, protože konec je zkrátka
nesnesitelný v jakékoliv podobě. (Já to vyřešila nejlíp, když nic nepíšu a věnuju
se místo toho zahradní architektuře. Zahrada nemá konec – nebo, přesněji
řečeno, konec není součástí toho, čím na člověka působí. Na rozdíl od knihy to
není záležitost lineární, nýbrž cyklická – uzavřená sama do sebe jako kruh a
nepodléhající nutnosti sledovat ono trapně obligátní, a přitom obligatorní,
schéma řeckého dramatu.) Kdo ale knihy píše nebo čte, potížím se nevyhne.
Když čtenář vidí, že z příjemných několika centimetrů tloušťky knihy už
mu zbývá jen poslední půlmilimetr, znervózní. Nezadržitelně se blíží
rozloučení, a to i v případě, že příběh pro hrdinu vůbec nedopadne špatně.
Vždyť co je pro knihu ‚dobrý konec‘? Snad ono pohádkové “... a žili šťastně až
do smrti.“ Samozřejmě, že to žádný dobrý konec není; „neexistují žádné dobré
konce,“ praví Tomas hned na první stránce, a to je dokonale výstižné pro knihy i
pro život. Reinkarnace (do jazyka nakladatelů se tento termín překládá slovy
‚pokračování příště‘) nic neřeší. To nejlepší, v co můžeme doufat, je jakési
(téměř buddhistické) odpoutání. Vyvázání. Lhostejnost mysli, které se to
netýká.
Zpráva o smrti dvacetileté dívky vyvolá šok; zpráva o smrti stoleté
babičky spíš hořkosladký nostalgický úsměv, ve kterém je víc závisti než
soucitu. Nikdo už ji nezná z dob, kdy jí bývalo dvacet; stáří se pro okolí v jistém
smyslu postaralo o jakési nenásilné vyvanutí a smíření. (Ona sama už
koneckonců dost možná taky není úplně při smyslech.) Ale jak to zaonačit
s literárním hrdinou? Pohádka kopíruje lidský osud a jde na to přes stáří;
hrdinové si zkrátka dál žijí po svém a když nakonec zemřou, nic děsivého už na
tom není, protože čtenáře stejně dávno nezajímají. Jenže některé knihy zkrátka
potřebují skončit tragicky, protože příběh k tomu spěje a jeho logika nic jiného
nepřipouští; násilný optimismus by byl pro ně výsměchem a cizorodým
zvratem, ke kterému autor nesáhne, pokud má jen špetku slušnosti. Jenže co
s tím? Zabít hrdinu v plné síle dokázali snad jen staří Řekové, a pak snad ještě
Shakespeare; my už jsme na to dneska moc měkcí.
Protože ono je to těžké. Je to těžké pro čtenáře, zachváceného
nezřízeným obdivem a potácejícího se po několik hodin či dní ve stavu
blouznivého vytržení – a co teprve pro autora, který se v tomtéž stavu
blouznivého vytržení potácí měsíce či přímo roky! Autor si pomůže snadno:
prostě si v linii příběhu vybere určitý bod, do kterého je to ještě bezpečné, tam
udělá tlustou červenou čáru a nadále si v hlavě všechno koncipuje jen do tohoto
bodu. V knize se dá ten bod najít, přestože ani nemusí odpovídat nějakému
výraznému dějovému zvratu a už vůbec ne nějaké dobře definované fázi
klasického dramatu. Je to prostě vrchol oblouku, bod, za nímž se směr vektoru
obrátí k zemi. A pokud autora nežene uzávěrka či jiná nutnost, může svou
knihu ‚psát‘ mnohem déle, než je ve skutečnosti potřeba, protože překročení
oné tlusté červené čáry neustále odkládá. Nakonec to ovšem udělá, protože
čtenáři něco předestřít zkrátka musí (jinak to není žádný autor, protože nikdy
nic nedopíše). Na knize je ovšem vidět, že to dělá se zaťatými zuby a snaží se tu
bolestivou záležitost vyřídit co nejdříve; a to může za častý výskyt oněch
‚odfláknutých rychlých konců‘, které nic moc neřeší a celý složitý, pečlivě
rozehraný příběh utnou na několika málo stranách či dokonce v pouhých
odstavcích. Možná někdy v zářné budoucnosti autoři a čtenáři konečně
uzavřou pakt, v kterém uznají, že je to vlastně jedno, a konce se přestanou psát
úplně. Vždyť ten, pro koho je závěr nepřijatelný, si stejně vymyslí nějaký
alternativní; nebo si hrdinu ukradne, zatáhne si ho do svého světa a dá mu další
příběh. Případně se v němé shodě s autorem v duchu vrátí před onen červený
bod, který, ať už je to zjevné nebo ne, je faktickým koncem knihy, a nad vším,
co se stalo pak, jednoduše zavře oči – do chvíle, než najde jinou knihu s jiným
hrdinou, pokud možno klonem toho původního, takže mu na celé věci
jednoduše přestane záležet.
Ale pokud nechceme spoléhat na takovéto únikové cesty a bojíme se
prožít naplno jediný správný mýtický konec (tj. tragický), jak odpoutání
dosáhnout? Co si člověk počne, aby se za onu ‚červenou čaru‘ odvážil?
Hrdina musí ztratit svoje ‚mana‘: onu božskou složku, odlesk archetypu,
který mu propůjčuje všechny jeho úžasné obdivuhodné vlastnosti a poutá
k němu pozornost. Když ho nedokážeme čestně zabít, musí být zdiskreditován.
Mana je mu odejmuto a navráceno čtenáři (pokud je tento dost soudný, aby
dokázal pochopit, že na hrdinu jenom projikoval část své vlastní psýché atd.
atd.). Skvělý Paul Atreides je ke konci Duny čím dál cyničtější a protivnější, a
v dalším dílu už se z něj stává vzdálený protivník, tyran, proti kterému je třeba
bojovat. Geralt v průběhu Sapkowského pentalogie pozvolna ustupuje do
pozadí, je pomalu zbavován atributů, které k sobě vázaly čtenářův obdiv, a na
konci už se dokonale ztrácí v zástupu ostatních postav (jak příznačné, že
dokonce přímo zemře v davu, zapomenutý a beze slávy!) Mušketýři po dvaceti
letech už taky nejsou tím, čím hoši bývali zamlada. Mana může někdo převzít,
třeba Ciri nebo hrdinův syn nebo vůbec jakákoliv postava, a vesele pokračovat
v dalších dílech (nebo alespoň v epilogu, čímž se špatný konec změní na dobrý).
Jiný způsob, jak postavě mana odejmout, je nechat ji dosáhnout toho, co chce.
Na tohle palivo jedou harlekýnky (s tou drobnou výhradou, že třeba já v jejich
rádoby okouzlujících hrdinech jaktěživa žádné mana najít nedokázala... ale tím
líp, jen díky tomu se tím můžu živit). Popřípadě lze postupy zkombinovat a
zdiskreditovat postavu tím, že dosáhla toho, co chce, jako se to stalo Tomasovi.
Mimochodem, scéna konečného sblížení Tomase a Christiana – zcela
v intencích toho, co bylo řečeno výše, – předznamenává, kdo z těch dvou
přežije. Nejde o to, jaký názor na případné homosexuální vztahy má či nemá
většinová společnost; bylo by to totéž, kdyby šlo o muže a ženu. Christian
sblížení odmítá, duchem se ho neúčastní. Vypadá to spíš, že podstupuje
dobrovolnou oběť v zájmu zachování rovnováhy. Zato Tomas si to polepil.
Ovšem ne tím, že vůbec začal; to vyplynulo tak přirozeně, že by mu to v očích
čtenářů klidně prošlo. Jde o, abych tak řekla, neoprávněnou konzumaci
odměny. Bylo mu úplně jedno, že na jeho dotyky nijak nereaguje – to je ona klíčová
věta. To je okamžik, kdy Tomas přestoupil zákon, kdy ztrácí všechno mana –
okamžik, kdy je jeho osud zpečetěn. Čtenář je od něj vysloveně ‚odstřižen‘. Pak
se ještě jako přes sklo dívá, jak to tělo ještě někam běží a střílí a tak dál, ale co na
tom záleží? V té chvíli už je Tomas vlastně po smrti. (Jak příznačné, že
v podobném smyslu o sobě uvažuje i Alexandr! Jeho pocity při oné
sebevražedné misi odpoutání přesně vystihují.)
Na druhou stranu Christian sice technicky vzato umírá, ale v žádném
případě to není vnímáno jako definitivní. I tady se nabízí náboženská paralela,
jako u všeho v téhle knize. Ještě ho totiž čeká zmrtvýchvstání: skok do
bezedného prázdna, pád do nekonečna, život ve věčnosti. Jméno, které zůstane.
Nesmrtelnost duše.

Jediný celek
Dobrá. Odhoďme všechen balast: ekologii, politiku, mimozemšťany i
budoucí upořádání světa. To, co zůstane, je čistý mýtus. Hrdina povolaný
k nadlidským činům a dlouhá cesta, která před ním leží a kterou musí ujít, i
když při tom třeba ani nezvedne zadek od počítače.
Vyprávění se nese ve skvělých dialozích, které se tohoto všeho zdánlivě
netýkají, ale přitom o ničem jiném nejsou a být ani nemohou. Postupně se
rozvíjející vztah Christiana a Tomase a jejich nekonečný rozhovor, táhnoucí se
celou knihou a přerušovaný jen podružnostmi – to je to skutečné jádro,
z kterého se nedá škrtnout ani písmenko. To je to, co dělá tuhle knihu krásnou.
Jenže o co vlastně v tom ‚sbližování‘ Christiana s Tomasem jde?
Nuže, troufám si tvrdit, že rozhodně ne o postel. Tohle přece žádná
sexuální záležitost není! Jejich touha nepůsobí ani v nejmenším ‚fyzicky‘, a to
nejen proto, že to hrdinové sami tvrdí. Především tu není nic z toho, co by
člověk očekával, když má dojít k homosexuálnímu vztahu dvou původně čistě
heterosexuálních mužů. Není třeba překonávat předsudky (okolí ani své
vlastní). Není tu nejen žádný stud či pohoršení, ale dokonce ani sebemenší
údiv. A také vůbec nehraje roli fyzická přitažlivost. Oba protagonisté jsou
přiměřeně pohlední, ale že by třeba Tomas za horkých nocí spřádal žhavé
fantazie o Christianových stehnech, to tedy věru nehrozí! Děje se to jakoby
mimo hmotné tělo. Na druhou stranu je to naprosto nevyhnutelné, a čtenář to
taky tak cítí. Já na homosexuální vztahy vlastně nemám vyhraněný názor – a
tahle kniha mi žádný nepředala. Prostě proto, že se toho tématu netýká.
„Chci Christiana,“ prohlašuje Tomas, „a je mi jedno, v jakém obalu!“ Pak to
Adam dále rozmazává v tom smyslu, že být Christian děvčetem, skončil by s ním
Tomas v posteli už dávno, a být starý, naopak by se ho ani nedotkl. A to je přesné: tím
spíš, že nejde o sex ani o lásku, Christian nemůže být ničím jiným než tím, čím
je. Kdyby byl dívkou, šlo by právě o tyhle věci; a stáří, stejně jako libovolná jiná
vada na kráse, je nepřípustné. Christian je totiž ideál; je zosobněním čisté vůle,
onoho lidského ‚měl bych‘. Dělá přesně to, co se dělat má, a to od zásadních
věcí až po drobnosti. Pracuje do úmoru, chodí cvičit a nepije alkohol.
Nesmírnou dokonalost ovšem neoddělitelně provází zrovna tak nesmírná
arogance. A právě ta by dost možná Christiana zničila, kdyby tu nebylo něco,
co posune těžiště mnohem přízemnějším směrem a nastolí rovnováhu. Něco, či
spíše někdo. Christian to cítí hned na začátku; Tomase potřebuje, i když „ví, že
ho bude nesnášet“. Příběhu vůbec nevadí, že sotva dojde k dohodě, útoky
nepřátel rázem ustanou a tělesný strážce žádná bojová umění nepředvádí
(kromě toho, že chytne za flígr Adama). K tomu tady přece není. Christiana
chrání mnohem zásadnějším způsobem.
Tomasův hlas je našeptáváním pudu, libosti, pohodlí. Kdykoliv se
Christian podvolí něčemu, co není správné, nýbrž příjemné, stane se to jedině
proto, že ho k tomu Tomas svede. Ne že by se nebránil. Ne že by nepodléhal.
Právě o tom vypráví jejich vztah a jejich nekonečný dialog.
Proto si myslím, že je zcestné mluvit o sexu. Z Tomasovy strany jde
zkrátka o touhu přiblížit se ideálu a spojit se s ním. A Christian zase velice
racionálně a s rezignací dospívá k závěru, že nemá jinou možnost než to
připustit, protože i on Tomase potřebuje, aby si udržel rovnováhu a příčetnost.
Jejich polibek neprovázejí žádné zmatené ani žhavé fyzické pocity; spíš je
poklidným splynutím něčeho, co vlastně jako by už dávno tvořilo jeden celek.
A vskutku to tak je; vždyť Tomas a Christian jsou jedinou osobou, jen
kvůli názornosti a pro účely vyprávění rozdělenou na dvě.
Jenže jejich ‚společná noc‘ ještě neskončí sjednocením. Christian je příliš
‚nahoře‘ (vždyť je to pro něj oběť), Tomas zase příliš ‚dole‘ (protože ho žene
sobectví, které provází pud stejně neoddělitelně, jako arogance provází vůli).
K úplnosti jim pořád něco chybí – něco, co není ani horní, ani dolní, nýbrž leží
‚uprostřed‘. I v tomto případě je to spíš někdo. Ten, kdo jinde zase přebývá,
protože od nich byl hned na začátku odtržen a odkloněn stranou jako
samostatná nit.
A proto se ještě Christian musí s Alexandrem setkat. Kdesi výše jsem
napsala, že si ti dva konkurují, protože jsou si příliš podobní. Ale podobní, to
bylo slabé slovo. Také oni jsou jeden a týž.
Nejde jen o vlastnosti. Alexandr hlavně přebírá Christianovy úkoly. To
on podnikl pátrání a podstoupil boj s ‚druhem‘, kterému se Christian vyhnul.
To on vzdoroval a trpěl, a nakonec se rozhodl k oběti. Přes všechno, co jsem
‚rozumem vzato‘ vyčetla Christianovi jakožto postavě, tu nic nechybí, když jeho
a Christiana vnímáme jako jeden celek. Alexandr udělal to, co v logice mýtu
měla být Christianova práce, a tím ho přerostl. Proto je příznačný i onen
zdánlivý detail, že je to Alexandr, kdo před skokem do propasti bere kolem
pasu Christiana, ne naopak.
Bylo by naprosto nepochopitelné, proč zrovna oni dva jen tak
zničehožnic objímají, ale z tohoto úhlu pohledu to dává velmi dobrý smysl.
Touha po sjednocení nezmizela; ani by nemohla. Nyní je konečně naplněna. A
pak (Alexandr) Christiana přitáhl k sobě, aby se ani v pádu, ani v dravém proudu od
sebe neoddělili, a skočil.
Teprve teď život začíná. Jedině dohromady je jejich osud kompletní.
S puškou v ruce...
Když jsem tu knihu četla, byla jsem úplně u vytržení. Jsou v ní věci,
s kterými bytostně nesouhlasím, ale přesto je její podmanivé kouzlo a síla
vyprávění tak neuvěřitelně sugestivní, že mi trvalo týden či dva, než jsem
získala dostatečný odstup, aby se ty rozpory vůbec začaly vynořovat. A ani
poté mi vlastně nevadí; dokážu si je odmyslet, když o nich vím, a brát v úvahu
jen to podstatné. A podstatné věci jsou na Rafinovaném peklu skvělé. Mám
chuť přečíst si to znova, a pak i každou další Karolíninu knihu.
Kdysi dávno, už nevím kde, jsem četla takové podobenství. Každý autor
má v rukou zbraň příslušného kalibru. Jeden pálí s rozmyslem a dobře, další
tepe zlořády, třetí masakruje civilisty. Dlužno dodat, že někdo ji třeba zakope
na zahradě (ačkoliv, jak se praví v Bibli, pak bude jen tma a skřípění zubů). Jiný
si zase celý život vystačí s prakem na gumičku, střílí po všem, co se hýbe, a
považuje se za kdovíjakého spisovatele. Karolino, ty máš v ruce atomovou
pumu. Snad víš, co děláš.

© Vilma Kadlečková 2006
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one