Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

Rozhovor pro Neviditelný pes

Martin Stručovský 8. dubna 2008

1. Můžeš našim čtenářům prozradit, který autor či kniha tě k žánru přivedli?
To si pamatuju dost přesně. Byla to knížka Nonstop od Briana Aldisse. Četla jsem ji asi ve čtrnácti a dodnes si vybavuju ten pocit obrovského úžasu. Úplně mě to pohltilo. Tehdy mi došlo, že scifi bude pro mě to pravé. Teprve později mě Pán prstenů přivedl i k fantasy.

2. Na jakých autorech fantastiky jsi vyrůstala?
Tolkien, Aldiss, Bradburry, Herbert a Asimov. Později přibyly i Butlerová, Simmons, Card, Cherryová nebo Asaro.

3. V kolika letech jsi začala psát?
To si úplně přesně nepamatuju, někdy koncem základní školy. V té době jsem opravdu hodně četla a začalo se mi stávat, že někde uprostřed knihy jsem se zarazila a říkala jsem si: tohle by přece neřekla, to by neudělal, já nechci, aby to takhle skončilo. To mě přivedlo k tomu, že bude lepší neremcat a zkusit si napsat si něco svého a jen pro sebe. Šlo ale opravdu jen o pokusy. První ucelenější věci jsem začala dávat dohromady až na vysoké.

4. Jak probíhá tvoje psaní? Sestavuješ nejdříve podrobně celou kostru a nebo vše vymýšlíš během psaní?
Je to tak půl napůl. Abych vůbec mohla začít psát, musím hrubou představu o čem. Spíš ale jde o celkové zaměření příběhu než o osnovu. Když už si někdy udělám podrobnější kostru, jen málokdy se jí dokážu držet. Je to ale dobrá pomůcka, pokud se při psaní zaseknu a nemám se čeho chytit. Nejpodstatnější je pro mě stanovit si přesně charakteristiky postav. Ty pak postavím před výchozí situaci a příběh se začne odvíjet sám. Když postavy „slyším“ mluvit, vím, že je to v pohodě. Hrdina, který má určité vlastnosti, se může v kritické situaci zachovat jen určitým způsobem a tím vlastně příběh posunuje pořád dál a dál… až do konce.

5. Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.

6. Vzpomínáš si ještě, jaký jsi měla pocit, když jsi v ruce držela svou knižní prvotinu?
Nevíra. Ještě i u druhé knížky mi připadalo dost nepravděpodobné, že to někdo chtěl vydal a že se dokonce našli i lidi, kteří to koupili a… některým se to i líbilo! Dodnes mě to fascinuje. I když bych samozřejmě psala dál, i kdyby mé knížky nevycházely, je to prostě skvělý pocit zakončení. Teprve čtenář dává knížce smysl. Psát do šuplíku je fajn, ale držet hotovou knížku v ruce a vědět, že ji drží i někdo další, to je něco úplně jiného.

7. Letos také přispěješ, jako první žena do knižní řady JFK. Jak se podařilo Jiřímu W. Procházkovi a Mirku Žambochovi tě naverbovat?
Neměli to nijak těžké :-). Pokud vím, Mirek Žamboch mě kontaktoval na doporučení mého nakladatele. Zhruba mi nastínil, o co v JFK jde a odkázal mě na JFK stránky. Přiznám se, že než přišel Mirkův mail, vůbec jsem netušila, že něco jako JFK v Čechách vychází, ale pak jsem si řekla, že by bylo zajímavé vyzkoušet něco nového. Rozhodně mě lákalo pracovat s postavami, které stvořil někdo jiný, a ve světě, jehož principy jsou už stanovené. Tak jsem si přečetla pár dílů, abych byla v obraze, a pustila se do toho.

8. Co sis pro čtenáře ve svém dílu pod názvem Věk mloků připravila? Tedy, kam Johna Kováře vyšleš a co tam na něj čeká?
Kdybych prozradila něco víc, než je v anotaci, čtenáři by mi asi moc nepoděkovali. John se dostane do světa, v němž skutečně došlo na globální oteplování. Česká republika leží v subtropickém podnebném pásu a protíná ji mořský průplav. Lidem se oproti katastrofickým scénářům nežije nijak zle, vědecké poznatky dokázaly zápory využít a přeměnit je na klady, ale s novými životními podmínkami se objeví i nový druh lidí – homo sapiens aqualis. Johna čeká střet s těmito „mloky“, a nejen s nimi. Hlavní postavou mého dílu ale není JFK. Od počátku jde o Nikitu Bernstein, což je zdůrazněno i ich formou, v níž je celý příběh vyprávěn.
Když byl můj díl už odevzdaný, požádal mě Mirek kvůli dodatečnému navýšení počtu stran, jestli bych nedodala ještě povídku. Jako bonus tedy bude v knížce povídka Zřídlo moci, která pojednává o vzniku Agentury, o příchodu Xaveria Hawka do ní a o jeho seznámení s Andreou De Villefort.

9. Jak probíhala spolupráce s MŽ a JWP? Měli nějaké výhrady?
Spolupráce byla úplně v pohodě. Aspoň já mám velmi pozitivní dojem. Připomínek bylo jen pár, většinou byly způsobené mou neznalostí celé řady.

10. Co nového připravuješ?
V současné době pracuji na lehčím dobrodružném fantasy příběhu. Mám napsanou asi polovinu. Je to naprostá klasika – je tam vyhnaný princ, jeho nejlepší přítel, krásné dívky a ženy, zlovolní bohové a draci. Pokud jsem schopná v této fázi vůbec něco zaručit, tak se do akce chystají i mágové. O prázdninách bych knížku mohla dokončit. Zároveň přepracovávám jednu svou starší scifi do nové podoby. Původně se odehrávala v neznámé galaxii kdesi daleko v budoucnosti a já bych teď moc stála o to, aby se držela současnosti a Prahy a mého rodného Liberce. Psala jsem ji hrozně mladá a v momentální podobě je nepublikovatelná. Uvidíme…

11. Sleduješ českou fantastiku? Je nějaká kniha, která tě v poslední době hodně zaujala?
Tak teď se strašně stydím. Nesleduju ani českou ani zahraniční fantastiku. Naposledy jsem četla Ílion a Jonathana Strange a pana Norrela. To je můj čtenářský výkon za celý rok.
Momentálně si totiž užívám mateřskou „dovolenou“. Každý, kdo má doma malé dítě, si dokáže představit, kolik volného času mi asi tak zbývá. Jsem ráda, když si vůbec najdu chvilku na to, abych mohla psát.
Nicméně je jedna kniha, na kterou se moc těším, a to nový román Vilmy Kadlečkové o světě náboženských fanatiků – planetě Össe. Její Stavitele věží považuju za jednu z nejlepší knih české fantastiky vůbec.

12. Jak relaxuješ? Máš nějaké oblíbené knihy a filmy?
Ráda si zajdu zaplavat nebo zahrát volejbal. Baví mě společenské hry. Občas se podívám ně nějaký film. Převážnou většinu mého volného času ale vyplňuje psaní, a tak to asi ještě nějakou dobu zůstane.
Mimo fantastiku je mou oblíbenou autorkou Mary Renaultová, ze scifi se stále vracím k Duně Franka Herberta a k Mluvčímu za mrtvé. Z filmů, na které se ráda podívám znovu, můžu namátkou jmenovat Saturnina, Sametovou extázi, opět Dunu a rozhodně filmovou trilogii Pán prstenů, ta je prostě skvělá.
Děkuji za rozhovor
Martin Stručovský
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one