Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

Rozhovor Udělej si sám

ROZHOVOR UDĚLEJ SI SÁM (květen 2010)

Pavel R.
Kolik času denně věnujete psaní? Jak dlouho trvá, než napíšete román? Kolikrát ho přepisujete?

Bývaly doby, kdy jsem psala denně dvě až tři hodiny, někdy i déle. V současné době pro mě ale není s ohledem na pracovní vytížení a rodinu možné tolik času psaní věnovat, takže se dostávám spíš na pět šest hodin za týden. Hrozně špatně se to odhaduje, protože jsou samozřejmě období, kdy je času víc, a období, kdy na nic třeba měsíc nesáhnu. S tím souvisí i odpověď na druhou otázku. Doba, za kterou se dá napsat román je hodně proměnlivá, někdy postačí dva měsíce a někdy je i rok málo. Nejde jen o hodiny u počítače, ale taky o to, jak moc složité téma si vyberu a jak snadno nebo naopak lehce se mi daří do příběhu ponořit. Když ale zkusím odpovědět konkrétně: v uplynulých dvanácti měsících se mi podařilo napsat jeden díl JFK, první díl románu Posel a dvě povídky. Beru to jako úspěšný rok.
Přepisuju přiměřeně. Dá se to vystihnout zásadou Třikrát a dost. Většinou rukopis dvakrát upravuju před nabídnutím do nakladatelství (z toho jednou podle připomínek beta čtenářů) a třetí úpravy už dělám cíleně podle konkrétních připomínek, jsou-li nějaké. Při přepisování text obvykle trochu zkrátím (já nevím cca o 5%), přepíšu dvě až tři scény nebo kapitoly, když mi připadá, že v textu dobře nesedí, a jen výjimečně měním sled událostí.
Nevím, jestli je to dobře, ale když se mi ani do třetice nepovede dát text do podoby přijatelné pro vydání, prostě knížku vezmu, uložím ji k ledu a začnu psát jinou, s tím, že asi bude lepší začít úplně od začátku a zkusit to znovu a líp.

Fionor
Už u vaší prvotiny mě hodně zaujaly velmi dobře propracované charaktery postav - věc u začínajícího autora přinejmenším nezvyklá. Máte nějakou metodu, jak si o svých postavách udržet přehled? A jak vás jejich charaktery napadají?

Děkuju. Tahle otázka mě moc potěšila. Práce s postavami mě na psaní baví nejvíc a jsem ráda, že je vidět nějaký výsledek. Myslím, že už jsem to možná někde říkala nebo psala, ale považuju dobře promyšlenou postavu za nezbytný předpoklad pro to, abych vůbec mohla začít psát samotný text. Pak ji postavím před nějakou výchozí situaci, a pokud je charakteristika dost přesná a podrobná, děj se začne odvíjet sám, protože ta postava je životaschopná. V danou chvíli a v dané situaci se může zachovat jediným možným způsobem, který se odvíjí právě od jejích schopností, temperamentu, intelektu a charakteru, a tak příběh postrkuje dál a dál, až ke konci. Teď jsem to samozřejmě trochu zjednodušila, ale sama pro sebe mám při psaní kritérium – Když slyším postavy mluvit, vím, že je vyhráno.
Na začátku psaní si dělám přehled hlavních postav, které chci v románu využít. Napíšu si jméno, věk, rodinné zázemí, vzhled a charakter. Vždycky mě hrozně mrzelo, že neumím kreslit, protože to bych si nejspíš dělala i portréty. Tenhle přehled mi ale slouží spíš k urovnání myšlenek. Při samotném psaní ho už nepoužívám a spoléhám se výhradně na paměť.
Otázka, jak člověka napadne charakter postavy, je složitá. Znám ještě jednu takovou: Jak vás napadají témata vašich knížek? Jejich obtížnost vidím v tom, že se jedná z valné části o podvědomý proces. Tedy aspoň u mě, jiní spisovatelé to možná mají jinak. Zřejmě někde něco vidím, čtu, zaslechnu, to si uložím do paměti a tam se to nějak kupí a míchá, až to jednoho krásného dne vypluje na povrch. A pak jdu na procházku a najednou mi před očima vyskočí nějaká scéna (a vůbec to nemusí být zrovna začátek příběhu) a v ní vystupují nějaké postavy, a já si řeknu: To je docela dobrý. A začnu přemýšlet nad tím, jak k tomu ději mohlo dojít, co mu předcházelo, co naopak následovalo a kvůli čemu jsou vystupující postavy právě takové, a ne jiné. Tohle mi hodně pomáhá, určit si, jaké zážitky a prostředí je formovaly, jak je ovlivnili jejich rodiče, přátelé, nepřátelé, učitelé, až se z nich stali ti lidé, kteří vystupují v příběhu.

Jaguška
Kterou ze svých knížek by jste nejraději zfilmovala a proč? A kdo by hrál hlavní role?

Samozřejmě všechny. Převedení knížky do filmu je pro mě lákavá a zároveň mírně děsivá představa. Když píšu, vidím před sebou všechno dění jako film, slyším mluvit postavy, odvíjí se přede mnou krajina, odehrávají se celé scény. Je to jako bych byla jen záznamník, a ne hybatel všeho dění. Tím samozřejmě vzniká poměrně přesná představa, jak by text v podobě filmu měl vypadat a je mi úplně jasné, že by tak nikdy nevypadal, a to ani v tom ideálním případě, kdybych si ten film uměla a mohla natočit sama. Proto ty smíšené pocity.
Kdybych si opravdu nutně musela vybrat jen jednu svou knihu a žádnou jinou a omezila bych výběr pouze na knihy publikované, pak by to byl Zrádce. A Jeana Arquetta by hrála Jonathan Rhys Meyers. Možná je na tu roli už trochu starý, ale já se v té nejmladší herecké generaci neorientuju úplně dobře a jeho navíc považuju za herce natolik schopného, že by to snad mohl zvládnout. Kdysi jsem podobně v roli Ariena viděla Keanu Reavese.
Kdybych si mohla vybírat i z knih nepublikovaných, pak by to byla knížka Metamorf.

Mekky
V jaké podobě by v paralelním světě chtěla žít Karolina Francová?

Ve své vlastní. Možná by bylo fajn sem tam to prostřídat – něco jako víkendový pobyt v jiném těle, a pak se zase vrátit k sobě. Když o tom tak ještě přemýšlím, bodlo by mít nějaké ty magické/parapsychologické schopnosti, to jsem si vždycky chtěla vyzkoušet.

Neznámý
Dokázala by jste žít jinde než v Česku?

Jistě, dokázala. Kdyby nebylo zbytí, proč ne? Jestli bych někde jinde než v Česku byla šťastná a spokojená, to je ovšem jiná otázka. Mám tuhle zemi ráda, líbí se mi tu. Poznám to vždycky, když se vracím ze zahraniční dovolené a překročíme hranici. Změní se krajina a ze mě najednou spadne napětí, o kterém jsem ani nevěděla, že ho prožívám. A mám ráda Liberec. Když přijíždím k městu, kupříkladu od Prahy, a zahlédnu Ještědský hřeben, vím, že jsem doma a ten pocit je opravdu příjemný. Pochybuju, že bych si ve svém věku ještě dokázala vybudovat stejně silnou vazbu k nějakému jinému místu.

Neznámý
Myslíte si, že budete jednou hodně slavná?

Ne, nemyslím si to. Jsem realistka a mám přece jen nějakou zpětnou vazbu. Vidím, jaký je o moje knížky zhruba zájem a je mi jasné, že i když si naštěstí nacházejí své čtenáře, rozhodně v tuto chvíli nejde o nějakou masovou oblíbenost, která by do budoucna nasvědčovala širokému zájmu.

Neznámý
Karolino, proč píšete zrovna scifi a fantasy? Nebo píšete i beletrii?

Když to hodně zjednoduším, tak píšu to, co ráda čtu. Když už sáhnu po něčem mimo fantastiku, je to hodně často historická literatura, která se naší současnosti taky vyhýbá obloukem. Což mě ale rovnou vede k zamyšlení, proč si vlastně k četbě vybírám zrovna fantastiku. Osobně si myslím, že je to kombinace tří faktorů.
Za prvé: Relaxace. Psaní beru jako svůj koníček, takže nejdůležitější pro mě je odpočinout si u něj a uvolnit se. Reality mám kolem sebe dost a dost – denní kolotoč práce, péče o děti, vztahů, financí, zdraví a nemocí mě zaměstnává většinu času, takže když potom sednu k počítači a začnu psát, potřebuju se od něj odtrhnout, a ne ho řešit ještě i s hrdiny svých knih.
Za druhé: Volnost. Když píšu scifi a fantasy jsem svázaná jen těmi pravidly, které si sama vytvořím a stanovím. V mainsteamu text odráží existující realitu a pravidla jsou jasná a stejná jako v běžném životě.
Za třetí: Postavy. Baví mě sledovat hrdiny ve vyhraněných situacích, při rozhodování, které v běžném životě není časté, pokud vůbec je možné, a při jejich nelehké volbě a o tom se taky snažím psát (např. jsem Boží syn, ateista a mám v rukou osud lidstva…).
Ke druhé otázce: Ne, nic jiného než sci-fi a fantasy v současnosti nepíšu. Přiznávám se ale, že jsem to jednou zkusila. Knížka Čtyřúhelník leží u mě v počítači a kromě mě ji četli jen další dva lidé. To samo o sobě docela dost vypovídá o tom, jak moc jsem s ní byla spokojená.

Nikita
Co Vás v poslední době nejvíc překvapilo? Co Vás nejvíc pobavilo?

Co asi tak může denně bavit a překvapovat člověka se dvěma malými dětmi? V mém případě je to Kristian a Klára.

Baví mě tím, jak se učí rodný jazyk:

Kristian: „Maminko, půjčíš mi taky ušátka?“
Klárka: „Tati, můžeš to rádio přihlasit, já ho neslyším.“
Kristian: „Já nechci pálivou žvejkačku, já si počkám, až vystydne.“
Kristianova ukolébavka: „Máš má motorko dávno spát, už píseň ptáků končí…“ (Ano, musím mu to každý večer zpívat!)

Překvapují mě svým bystrým úsudkem:

Pavel (můj manžel): „Jestli sebou nehodíte, přijdu pozdě do práce. Když přijdu pozdě do práce, vyhodí mě. Když mě vyhodí, nebudeme mít žádné peníze. Když nebudeme mít peníze, nebudeme moct zaplatit byt a budeme bezdomovci.“
Klára: „Uklidni se, tatínku, ještě přece máme chatu ve Svatoňovicích.“

Já: „Kristiane, zavolej výtah.“
Kris: „Výtahu, pojeď!“

Nikita
Napište deset věcí, které absolutně nesnášíte a deset věcí, které naopak milujete.

Miluju:
1. Svůj počítač.
2. Svoji postel.
3. První sníh.
4. Horkou koupel.
5. Psaní.
6. Martini dry.
7. Dunu Franka Herberta.
8. Myčku na nádobí.
9. Kino.
10. Plavecký bazén.

Nesnáším:
1. Hmyz.
2. Hrozinky.
3. Letní vedra.
4. Týdenní nákupy.
5. Trapasy.
6. Výšky.
7. Cigaretový kouř.
8. Odběry krve.
9. Ocet.
10. Telefonování.

Tahle odpověď není spontánní, což by asi měla být. Trvalo mi to bezmála půl hodiny, přijít na věci, které nesnáším nebo mám ráda konstantně, a ne jen, když na mě padne nálada.

ZÁVĚREM.

Zcela nedávno jsem musela čelit otázce, co si myslím, že čtenáři na mých knížkách oceňují, proč si kupují, co je na nich zaujme. Můžu samozřejmě vycházet z toho, že čtenáře baví právě to, co na mých knihách baví mě samotnou – tedy hrdinové, ale nepřijde mi to až tak jednoduché. Zkusí někdo z vás odpovědět?
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one