Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

PŘÍSAHA

Dosud nepublikovaný fantasy román, ukázka 1. kapitoly exkluzivně pro Vás.

ČÁST I.

Tvořil svět ledu a ohně. Od posledního stvoření se jeho síly pomalu obnovily a nyní nastal čas se jich znovu zbavit. Říkal si, že to je skvělý nápad spojit dva tak protikladné živly. Přijít na to, jak je udržet pospolu. Sloučit je v jedno. Vytvořit nový živel, mocnější a krutější. Už jen sama snaha představit si to ho zbavovala nepříjemného napětí a bolestivých příbojových vln síly, které ho sužovaly již příliš dlouho. Oheň uprostřed ledu skomíral a led kolem plamenů tál. Nešlo o to, jak je oddělit, aby na sebe navzájem nepůsobily, šlo o to, jak je donutit, aby se snesly a doplnily. Chtěl, aby se jejich síly vzájemně nerušily, ale znásobily se. Taková materie by byla vražedná. Snad i dokonalá…
„Zajímavý nápad,“ zhmotnila se mu přímo v mysli cizí slova. Příchozího neviděl, ale myšlenkový vzorec poznával.
„Co tu chceš?“
„Znát,“ zněla odpověď. „Vědět.“
Nakonec šlo vždy jen o znalosti.
„Co?“
„Bethaven,“ pospíšil si hlas.
Současná práce ho natolik pohlcovala, že musel chvíli pátrat v paměti, než se mu s tím jménem spojil svět, který společně s dalšími pěti sobě podobnými stvořil před deseti cykly síly, v dobách mládí. Tenkrát si myslel, že tvoření je jen otravná nutnost, ne akt sebenaplnění. Část, jež připadla na něj, Bethaven, nebyla nijak zvláštní. Nijak důležitá. Nijak výjimečná. Rozhodně ne jako oheň a led.
„A co má být?“zeptal se lhostejně.
„Proč jsi zašel tak daleko?“ chtěl vědět příchozí.
„Nerozumím ti. Je to nezajímavá díra.“
„Tak se podívej!“ vyzval ho příchozí.

Následoval ho, protože k takové schůzce musel existovat velmi důležitý důvod. Nestýkali se, pokud nemuseli. Od okamžiku, kdy zesílili natolik, že dokázali sami stvořit celý svět a ne jen jednu zemi, se jeden druhému vyhýbali. Koneckonců místa bylo pro všechny dost.
Rozevřel se před ním pohled na nesmírnou pustou a mrtvou plochu. Ano, pomyslel si, to tak nějak odpovídá mé tehdejší revoltě. Většina Bethavenu vypadala podobně. Písek a horko nebo sníh a chlad. Fádní a nudné, že se skoro styděl, i když si musel přiznat, že už tehdy ho fascinovala odlišnost živlů a extrémy.
Přiblížili se. Uprostřed pustiny spatřil dvě pohybující se tečky. Dva muži unaveně kráčeli po náhorní plošině. Povrch pod jejich nohama tvořily velké ploché kamenné desky, rozpálené slunečním žárem doruda. Oba muži byli vyčerpaní a cítil z nich nedostatek tekutin. Potřebovali se nutně napít nebo jejich těla brzy nezvládnou zátěž a vypoví jim službu.

„Dej jim vodu, ale jen málo, aby to stačilo pouze pro jednoho z nich,“ vyzval ho jeho průvodce.
„Proč?“ nerozuměl. Vůbec se mu nechtělo zasahovat do již stvořeného světa. Neviděl jediný důvod, proč by jim měl dávat byť i jen kapku vody.
„Dej a uvidíš,“ zněla odpověď, jejíž naléhavost ho donutila vyhovět. Znovu si připomněl, že musí jít o něco podstatného, jinak by ho ten druhý nikdy nevyhledal.
Jen neochotně před oba trpící muže přichystal stinný převis a v něm prohlubeň s kalnou vodou. Nechápal vůbec nic, ale nedával to najevo. Proč by se měl dívat na to, jak dva dospělí samci přijdou na pokraji smrti žízní k vodě a dojde mezi nimi k souboji na život a na smrt. Budou se bít, jeden z nich prohraje a ten druhý vodu vypije. Banalita.
Muži přišli k nachystanému místu v takovém stavu, že skoro předpokládal, že kaluž minou, ale nakonec se přece zastavili, aby si ve stínu aspoň odpočinuli. A spatřili vodu.
„Allene!“ zvolal jeden z nich, jako by nevěřil vlastním očím. „Voda!“
„Kde by se tu vzala,“ druhý si sedl do stínu a přitáhl si nohy k hrudi, aby na ně nedopadalo sluneční světlo.
První muž se sehnul k prohlubni, vytáhl z batohu plechový hrnek a dlaní do něj všechnu vodu vybral. Ale místo aby ji sám hltavě vypil, nabídl ji druhému, a to i přesto, že z něj byla jasně cítit stěží ovládaná potřeba.
„Napij se, Allene.“
Druhý muž vzal hrnek do ruky, jeho tvář se rozjasnila a pak jej přiložil k rozpraskaným rtům. Už to samotné bylo neuvěřitelné. Jenže divy neměly brát konce. Muž se totiž na poslední chvíli zarazil a hrnek vrátil tomu prvnímu.
„Napij se ty, tys ji našel a potřebuješ to víc. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.“
Ten první se ale ohradil: „Ne, vydržím, vlastně ani nemám žízeň. Ta voda je pro tebe, můj pane.“
„Můj pane?“ pozvedl druhý v údivu obočí. „Odkdy mi tak zase říkáš?“
„Jen když je potřeba připomenout ti, kdo z nás má právo napít se jako první.“
„Chceš tím říct, že kvůli svému původu mám větší právo žít než ty?“
„Nechci se hádat,“ pokrčil rameny první. „Sám dobře víš, jak to je.“
„Vypij tu vodu, Dare, žádám to,“ druhý muž do svého hlasu dal nádech příkazu.
„Ne.“
„Pak tedy budeme sdílet jeden osud jako až do této chvíle, příteli,“ druhý muž obrátil hrnek dnem vzhůru a vodu vylil na rozpálenou zem. Ihned se odpařila.
Pak se zvedli a dál pokračovali v cestě.

„Zabij jednoho,“ žádal průvodce.
Díval se na dva muže na pokraji sil a pořád ještě nevěřil, že se to skutečně odehrálo. Něco takového nečekal.
„Zabij ho,“ naléhal hlas v jeho mysli a on chtěl vědět víc, a tak po několika mílích nechal jednoho z nich klesnout k zemi.

„Dare?“
Druhý muž se okamžitě vrátil k ležícímu příteli a obrátil ho, aby mu viděl do tváře. Nabídl se mu pohled do doširoka rozevřených a nevidoucích očí. Nečekaně něžně pohladil mrtvého po tváři a zatlačil mu oči. Pak se sehnul a hodil si těžké tělo na ramena.
„Nenechám tě tu hyenám.“
Nesl mrtvého přítele, i když sám sotva stál na nohách, rozhodnutý raději zemřít než dopustit, aby mrtvému nebyly prokázány poslední pocty. Potácel se po rozžhavených skalních deskách, až po několika hodinách došel k místu kamenného sesuvu. Tam přítele položil a na jeho tělo navršil mohylu z velkých balvanů, aby se k němu nedostala divá zvěř. Když ten úkol splnil, jako by ho už nic dál nehnalo vpřed. Lehl si na zem vedle hrobu, vysílený a bez vůle žít.

Nečekal na další nápady svého průvodce a přivolal déšť. Lijavec, jaký skalnatá pustina nejspíš nezažila za celou dobu své ponuré existence. Voda se z nebe lila v silných provazcích a za okamžik byla v každé prohlubni kaluž. Polomrtvý muž se omámeně zvedl s prvními kapkami. Nevěřícně hleděl na zatažené nebe, přestože mu do očí dopadaly těžké kapky.
„Buď tisíckrát proklet!“ vykřikl k obloze, sevřel hlavu do dlaní a rozplakal se.
Když déšť ustal, pořád ještě seděl a nenapil se, jako by se nechtěl nechat okrást o smrt. Pak si ale přece jen klekl a sklonil se jedné z louží. Napil se a naplnil vodou i vak.
„Nemáš mou vděčnost, jen mou nenávist!“ křikl vzhůru a jeho hlas se několikanásobně odrazil od skal kolem. „Ať už jsi mě zachránil z jakéhokoli důvodu, neposloužím ti! Nikdy mě nedonutíš být ti po vůli!“
Rozběhl se západním směrem, přímo k dalekému mořskému pobřeží, kde stálo lidnaté město.

„Proč jsi ho zachránil?“ zajímalo jeho průvodce.
„Chci vědět víc,“ vysvětlil.
„Všichni jsou takoví,“ sdělil mu jeho stín. „Povíš mi teď proč?“
Protože jsem byl mladý a bouřil jsem se proti svému předurčení. Nezajímalo mě, jakou práci odvedu, a pravidla mi byla k smíchu. Chtěl jsem to prostě mít rychle z krku. Neviděl jsem jediný důvod, proč by mě mělo těšit, že musím svou sílu vyplýtvat a nemohu si ji ponechat. Bylo to pro mě ponižující, a tak jsem to odbyl. Když už jsem musel oslabit sám sebe, oslabil jsem i svůj výtvor.
Jenže to nemohl říct, protože své vlastní tehdejší postoje nyní už nechápal. Je hodně pravdy na tom, že dětství a mládí jsou pro dospělost cizinci.
„Nečekal jsem, že se to takhle vyvine,“ připustil proto raději nedostatek předvídavosti a vlastně to také svým způsobem byla pravda.
„Neměl-li jsi k tomu přijatelné důvody, musíš to zničit,“ zněl verdikt.
Všechno v něm se vzedmulo nevolí. Zničit? Jak mohl ničit, on, stvořitel?
„To není mé poslání,“ odpověděl.
„Nemáš na vybranou,“ opáčil jeho průvodce. „Tohle je nebezpečné. Nikdo nesmí tvořit bytosti schopné něčeho takového. Co to vlastně je? Schopnost vědomého sebezničení? Kam to může vést? Nezastaví-li se před smrtí, nezastaví se před ničím. Sám připouštíš, že to nedokážeš předvídat. A ani nikdo z nás. Musíš to zničit.“
„Dobrá,“ na oko se podvolil, i když ani v nejmenším neměl v úmyslu poslechnout.
Jeho návštěvník mohl předstírat sebelíp, ale před ním nedokázal zakrýt, že za tou žádostí se skrývá mnohem víc. Mnohem víc. Nešlo o schopnost sebezničení, to sloužila jen jako záminka. Ve skutečnosti se příchozí bál. Bál se jeho výtvoru, jeho Bethavenu. A on byl pevně rozhodnutý nejdřív zjistit proč.
„Led a oheň je pěkný nápad,“ rozloučila se návštěva. „Ať se ti podaří.“
Když návštěvník zmizel, ještě dlouho zamyšleně sledoval osamělou postavu ve skalnaté poušti. Zajímalo ho to víc než cokoli předtím.


Kapitola 1.
Věštba.

Hlavní kněz Misave sloužil večerní bohoslužbu jako už tisíckrát předtím, naučenými pohyby rozhazoval vonné směsi, jediným ladným švihem zápěstí podpálil třísku a za její pomoci kadidlo. Do přichystaných misek rozděloval dary, kterých se bůh stejně nikdy ani nedotkl. A u toho všeho mumlal slova vzývání a díků tak rychle, jak jen to šlo, až mu skoro nebylo rozumět. Nedalo se říci, že by v Nejvyššího stvořitele Hiddai Hethe nevěřil, ale protože se mu nikdy nedostalo jediného náznaku boží přítomnosti, věřil spíše ze slušnosti a že ho to živilo.
Poklekl, aby políbil zemi, po níž bůh kráčel, a pak se vztyčil, aby pozvedl paže k nebesům, kde bůh dlí, když jeho zrak padl na misky s obětinami. Byl by přísahal, že je naplnil jako vždy, a přece nyní byly prázdné. Nebyl si však jistý, všechno to dělal tak často, že na jednotlivé pohyby ani nemyslel. Možná ve spěchu zapomněl. Odešel za oltář k pytlům s obětními dary z celého dne, aby něco pro boha vybral, a ke svému úleku je našel prázdné. To už zavánělo buď krádeží nebo akolytským žertem.
Ovládl hněv, před plnou svatyní lidí i kněží to nemohl řešit. Vrátil se k oltáři a vzepjal paže k otevřenému okrouhlému otvoru ve střeše budovy, skrze nějž viděl nebe sluncem vypálené doběla, a chystal se začít tam, kde ho ta nejapnost vyrušila.
V tom nebe zčernalo, jako by nad město přiletělo tisíce havranů. Že by se bouře přihnala tak rychle? napadlo ho. To zas bude řečí, že jsme špatně věštili. Ale nemohl starým kněžím chybu vyčítat, ani jeho samotného nebolelo špatně srostlé zápěstí.
Chystal se vyslovit zakončení modlitby, když v tu chvíli ho přerušil hromový hlas, který na něj padal z černého nebe jako kamení.
„Hiddai Heth přichází!“
Misave se přikrčil, jako by se mohl ochránit, ale stál přímo pod volným otvorem a z něj na něj proudila temnota jako inkoust sépie. Utonul v ní tak rychle, že nestihl ani zavolat o pomoc. Sražen na kolena si tiskl ruce k hrudi a sípavě dýchal. Vzduch kolem něj nabyl hustoty vody a teploty ledové tříště. Misave měl v okamžení plíce spálené a zalykal se.
„Hiddai Heth přichází!“ hřměl dále hlas a naplňoval mu nejen uši, ale i hlavu, až mu tepala bolestí s každou slabikou.
„Hiddai Heth přichází vyslovit svůj příkaz!“
„Můj pane,“ zaskřehotal kněz. „Jsem připraven.“
„Allen Jenö Lydda, následník trůnu a dědic říše, opustí ještě dnes dům svého otce. Bude vyhnancem na zemi i na moři, pod širým nebem i v hlubinách, mezi zvířaty i mezi lidmi. Pro urážku, jíž se na mně dopustil!“
„Můj pane, rád poslechnu,“ dostal ze sebe Misave.
„Hněv Hiddai Hethe je temný a trest za neuposlechnutí strašlivý!“ padla na jeho temeno hrozba, jako kdyby býval odmítl. Misave pocítil nejasnou hrůzu, ale i to stačilo, aby se mu krev v žilách změnila v led a aby se napůl bez sebe hrůzou stočil na zemi do klubíčka a sténal a naříkal jako dítě.
Pak náhle opět přišlo světlo a teplo a tíživá boží přítomnost zmizela. Přesto se dál obával pohnout a nedokázal ovládnout steny a slzy. Okolo stáli nějací lidé, skoro je nevnímal, a ti ho nakonec zvedli, odnesli ho do jeho komnat a položili na lůžko. Matně si uvědomoval, že přišel lékař a vyšetřil ho, něco říkal, ale Misave mu stejně nerozuměl, protože se nemohl zbavit ozvěny hlasu božího.
Snad usnul nebo milosrdně ztratil vědomí, ale určitě to bylo jen dobře, protože když se druhý den ráno probral, mohl se už zase hýbat a mluvit. A hlavně přemýšlet o včerejším zážitku.
Ten odporný bezbožník Allen skončil a vítězství nad ním nakonec bude úplně snadné. Znal králova spratka už jako kluka, protože mu ho vybrali za vychovatele, a už tehdy předvídal, že s ním budou jen potíže. Řezal ho tedy každý den, co se do něj vešlo, ale princ stejně zůstával vzpurný, umanutě se dožadoval odpovědí a nebral ohledy na slušnost či skrytá tajemství, scházela mu pokora před církví i bohem a hlavně snižoval své postavení paktováním se s neurozenou chamradí. Tu nectnost převzal od svého bratra, který sloužil v armádě, kde si našel podobné přítelíčky. Starší princ na to taky dojel. Při jedné pořádné pijatice se opil do němoty, cestou do paláce spadl z mola a žádný z jeho kumpánů pro něj neskočil ani nezavolal pomoc. Mezi lid se vypustila historka o tom, že následník trůnu zahynul při jednom nájezdu barbarů z pouště v boji. Cha!
K vrozeným Allenovým vadám se po nedávném zážitku v Jattarské poušti přidala navíc ještě i otevřená nenávist k Nejvyššímu. Nejenže princ sám přestal obětovat, ale zakázal totéž i všem, kteří byli ochotní jej uposlechnout. To byl skoro každý, kdo měl nějakou moc, protože Allenovu otci stáří zatemňovalo smysly a princ ve skutečnosti již několik let nesl na svých bedrech břímě vlády. Misave tušil, že ke zrušení kultu na základě královského výnosu zatím nedošlo jen díky tomu, že starý král doposud žil. Ale až zemře…
Až král zemře, Allen nesmí dosednout na trůn.
„Donesl někdo králi tu zprávu?“ zeptal se akolyty, který mu na stůl prostíral snídani.
„Jakou zprávu, můj pane?“ zarazil se učedník.
Misave si chvíli myslel, že žertuje, ale pak mu došlo, že kdyby mladík byl svědkem stejné události, nikdy by si žertovat nedovolil.
„Ty snad nevíš, co se včera přihodilo v chrámu?“
„Byl jsem na večerní bohoslužbě jako vždy, pane, a viděl jsem, jak se vám udělalo zle, ale když lékař říkal, že budete v pořádku, nikdo nepovažoval za nutné o vašem zdraví královský dvůr zpravit,“ odpověděl mladík.
„O mém zdraví,“ opakoval Misave v šoku. Zdálo se mu to snad? Měl nějaký záchvat spojený s vidinami? Na druhou stranu, i kdyby šlo o vidiny, ukázaly mu dobrou cestu, jak se prince zbavit. Některé rody blízké trůnu se takové věštby rády chytí, jen jim ji nadhodit. Allen byl jediný královský syn, a pokud by jeho nárok z jakéhokoli důvodu zanikl, rody na trůnu by se vystřídaly.
„A o čem jiném jsme měli poslat zprávu, pane?“ chtěl vědět akolyta.
„Ne o mém zdraví, pitomče, ale o navštívení božím,“ štěkl Misave. „Měl jsem zjevení a dostal jsem příkazy od Nejvyššího. Půjdu za králem sám. Zařiď mi audienci. Ale skutečně u krále, ne u toho jeho drzého spratka. A také pošli žádost o schůzku rodu Accad, Elnam a Deuel.“
Když učedník odešel zařídit požadované, Misave posnídal. Tak dobrou náladu neměl již mnoho měsíců. Jeho vyčerpanému tělu jídlo chutnalo jako nikdy. Jako by se znovuzrodil.
Brzy přišli se zprávou, že král ho přijme v podvečer, jeho postavení mu i přes Allenovy snahy pořád ještě zajišťovalo výsadní zacházení a přednost jeho záležitostí před jinými. A to nejen u krále. I mladší lordi velkých rodů Accad, Elnam a Deuel mu velmi rychle oznámili, že ho rádi uvítají u oběda v accadském sídle.
Misave se vykoupal, upravil a nastoupil do nosítek. Accadské sídlo se sice nacházelo jen kousek od chrámu, na náměstí Pěti znamení, ale bylo pod jeho úroveň jít tam pěšky. Navíc by se musel prodírat páchnoucím davem, který se tam každý den shromažďoval za obchodem. Samotné sídlo zvenku nevypadalo nijak velkolepě, rozhodně ne tak jako královský palác lesknoucí se na nízkém pahorku nad městem. Hladké stěny byly prostě obílené vápnem a ozdobené jen červenými ornamenty. Zato vnitřek domu s majetkem královského rodu mohl směle soupeřit. A jak Misave věděl, také soupeřil. Accadové vždy stáli o trůn, ale nikdy nedokázali sehnat dostatečnou podporu, aby se mohli postavit vojenské síle rodu Lydda, a tak se raději nechali kupovat ústupky, jako právem vybírat daně a občas nějakým tím spřízněným sňatkem.
„Vítej, Misave,“ zvedl se mladší lord Accad od stolu, když ho uvedli do jídelny, a přátelsky mu podal obě ruce. Byl to asi pětatřicetiletý muž, tmavých vlasů, tmavých očí a snědé pleti. Bojovník, ne jako ti druzí dva, jimž se už začal rozšiřovat pas.
„Můj pane,“ uklonil se Misave a tutéž úklonu směřoval i na Hanika Berve Deuela a Kolostu Leadas Elnama, kteří zůstali sedět.
„Posaď se a udělej si pohodlí, příteli,“ Core Damis Accad mu ukázal na volné lehátko a osobně mu do poháru nalil víno.
„Děkuji za příjemné přijetí, Core,“ Misave se pohodlně rozložil na lehátku a upil z vína. „I za to, žes tak rychle odpověděl na můj vzkaz.“
„Prý sis na dnešek vyžádal také audienci u krále,“ usmál zdvořile Core. „Za takové situace by nebylo předvídavé odepřít ti schůzku. Jistě máš na srdci velmi důležité věci.“
Misave si nedělal iluze, že špehové jsou všude a sledují každého. Sám považoval za nutné vědět o všem podstatném a informace nejen kupoval, ale také prodával dál. Core ho tedy nijak nepřekvapil.
„Měl jsem vidění,“ řekl.
Postřehl, jak si tři mladí lordi, mladší synové svých rodů, které na jednu stranu mohli v rodném kraji postrádat, ale na druhou stranu již měli dost zkušeností, aby mohli zájmy rodu zastupovat u královského dvora, vyměnili udivený pohled. Budiž však řečeno k jejich cti, že ho nepřerušili a dál bez hnutí naslouchali.
Misave toho nemusel dodávat mnoho: „Hiddai Heth nařizuje, aby byl princ Allen vypovězen.“
Ti tři dlouho mlčeli a zvažovali jeho slova. Nejspíše nevěřili, že jeho vidění bylo pravé, ale tomu s odstupem času už nevěřil ani sám Misave. Na tom však nezáleželo. Velké změny mohlo vyvolat falešné vidění stejně jako to pravé. Všichni si toho byli vědomi.
„Chceš s tím předstoupit před krále a žádat ho, aby vyhnal vlastního syna? Připomínám, že jediného syna?“ promluvil nakonec Core.
„Po té, co jsem o tom promluvil s vámi,“ doplnil Misave. „A jak doufám, s vaší podporou. Princ Allen našeho boha odmítá, ale starý král ne. Pokud mě podpoříte, bude má slova muset aspoň zvážit.“
„Taková podpora může být velmi drahá,“ pronesl uvážlivě Hanik. „Může zemi uvrhnout do války.“
„Král je starý a velmi vážně nemocný,“ promluvil rozvážně Misave. „Může tu s námi být ještě rok, ale mnohem pravděpodobnější je, že zemře do měsíce. Rozum už mu tak docela neslouží a smrt mu dýchá na krk, díky tomu má k bohu velmi blízko. Snadno ho přesvědčím, že nevydá-li ten příkaz, upadne u Hiddai Hethe v nemilost. Jeho syn je mu možná blízký, ale není to jeho starší syn. Toho miloval. Allena ne. Allen mu prostě zbyl.“
„Poslouchám,“ přikývl Core.
„To bylo za prvé,“ Misave pozvedl jeden prst. „Za druhé. Pokud mě podpoříte, i král si dobře uvědomí, že by odmítnutím zemi mohl uvrhnout do války. Nebude to chtít riskovat. A za třetí, opravdu stojíte o to, aby za měsíc na trůně seděl zrovna Allen Jenö Lydda?“
„Nic proti nám nepodnikne,“ mínil Kolosta.
„Chce zrušit Hiddai Hethův řád,“ odpověděl na to Misave. „Kam se asi poděje všechen majetek našich chrámů? Co s ním Allen udělá? Jak moc ho to posílí? Do čích asi tak rukou se přesune naše moc? Myslíte, že se s vámi bude dělit? Jak moc blízko k němu máte? Jste mu rodem téměř rovni, a přece se raději tahal s tím bastardem ze severu, Dareem.“
„O tomhle nemůžeme rozhodovat sami, Misave, to si jistě uvědomuješ,“ připomněl Core. „Musím poslat zprávu do Accad Sovarenu a počkat na otcovo rozhodnutí.“
„Jenže na to není čas. Než posel dojede tam a zpět, král může být mrtvý a bez něj se nám to nikdy nepodaří. Ty v tuto chvíli zastupuješ rod. Je to buď teď, nebo nikdy.“
Core dlouho mlčel, jako by se mu do takového rozhodnutí nechtělo, ale podle toho, jak se mu leskly oči, Misave věděl, že vyhrál, ještě než mladší lord Accad promluvil.
„Pak ať je to tedy teď.“
Ti druzí dva se jen přidali. Vždycky šli v jeho stopách.
Příjemný oběd se protáhl až do odpoledne a pak už se Misave, trochu unavený pitím, nechal odnést rovnou do královského paláce rozkládajícího se na nízkém pahorku daleko od zapáchající zátoky s přístavem. Bohatě zavlažované zahrady byly samý květ a vzduch v nich voněl čerstvou vlhkostí. Vždycky litoval, že něco podobného se mu nepodařilo vytvořit v chrámu.
Dveře se před ním otevíraly samy a v králových předpokojích se ho ujal komorník, který ho slušně doprovodil až před královu soukromou pracovnu. To Misavemu plně vyhovovalo. Pokud bude muset na královu oslabenou mysl trochu přitlačit, bude to lepší beze svědků.
Komorník slabě zaklepal a pak pootevřel. Misave slyšel, jak tichým hlasem ohlašuje jeho příchod.
„Můžete vstoupit, můj pane,“ řekl mu a otevřel dveře dokořán.
Misave vešel a dveře se za ním diskrétně zavřely. Když však pohlédl na muže za rozložitým pracovním stolem zahlceným pergameny, pocit sebeuspokojení zmizel, jako by ho odvál horký vítr z pouště. Místo vrásčitého starce, jemuž se ruce chvěly tak, že ani neudržel brk, a který stál na prahu smrti a bál se boha, proti němu osud postavil mladého světlovlasého muže s očima barvy oceli. Allen Jenö Lydda byl vysoký a ztepilý, jiné slovo se k jeho popisu použít nedalo, zocelený častým pobytem v poušti a boji s loupeživými nájezdníky, kteří přepadali karavany. Měl opálenou a hladkou pleť, pyšné rysy a posměšný úsměv kolem jeho rtů prozrazoval, jak moc ho těší Misaveho nevole. Jeho ruce se nechvěly nemocí ani stářím, ale vládly brkem stejně obratně jako mečem.
„Žádal jsem o slyšení u krále!“ řekl velekněz ostře.
Úsměv z princových rtů okamžitě zmizel a dědic říše se hrozivě zvedl z vyřezávaného křesla, obešel stůl a stanul Misavemu tváří v tvář. Pozvedl pravou ruku, na níž se třpytil těžký zlatý pečetní prsten se symbolem slunce a luny, znakem zemí, jež podléhaly vládě rodu Lydda. Misave věděl, co přijde, ještě než princ promluvil.
„Toto je pečetní prsten mého otce. Mám-li jej na ruce, jsem jeho paží, jeho hlasem i jeho očima. Vše, co mi řekneš, jako bys říkal přímo jemu, a mé rozhodnutí je jeho rozhodnutím. Zpochybňuješ-li tuto autoritu, rád pro tebe nechám nachystat lvovou jámu. Uvidíme, ochrání-li Hiddai Heth spíše tvůj život nebo práva mého rodu.“
„Jsi pyšný, Allene, a vždy jsi byl, v tom jsem jako vychovatel selhal,“ Misave si nemohl odpustit připomenout mu, že jen nepříliš dávno minuly doby, kdy mu princ byl povinen poslušností.
Tu jedovatost odměnil nefalšovaný hněv, který se odrazil v náhle temnější barvě princových očí.
„Tys jako vychovatel selhal ve všem, Misave,“ vrátil mu to princ Allen. „Každý den se znovu a znovu utvrzuji v tom, žes mě učil jen zbytečnosti, a kdyby nebylo jiných, jen stěží bych nyní dokázal dostát svým povinnostem. Snad to nebyl tvůj úmysl, aby následník trůnu s každou maličkostí běhal za tebou pro radu? Tomu by někteří mohli říkat i velezrada.“
„Tvůj otec ještě žije,“ podotkl Misave k té výhružce.
„Avšak nebude žít navěky,“ pronesl chladně princ.
„Můj bůh však navěky žít bude,“ nedal se Misave. „A ty se pleteš, domníváš-li se, že chrání-li svou božskou mocí vládu rodu Lydda, bude stát i za tebou.“
„Jak to myslíš?“ princ ho probodl pohledem.
„My dva, Allene, máme přes všechny spory na jednu věc společný názor,“ pronesl pomalu Misave, protože už bylo víc než jen jasné, že ke králi se nedostane. „Oba víme, že Hiddai Heth je tu s námi. Tobě dal svou moc okusit před šesti měsíci v Jattarské poušti a mně ji ukázal včera večer při modlitbách. Je to bůh a jeho vůle vždy rozhodne.“
Princ lhostejně pokrčil rameny.
„Život je plný paradoxů, Misave, jedni nevěří a uctívají, a jiní věří a právě proto nikdy uctívat nebudou. Pokud jsi přišel prosit, abych se vrátil k pokoře před bohem, přišel jsi zbytečně. A znáš jistě i tu starou pravdu, která říká, že přítel mého nepřítele je můj nepřítel. Stojíš po boku mého nepřítele, nebudu s tebou ani s tobě podobnými mít slitování. Snad vás Hiddai Heth ochrání, ale víš co? Jak ho znám já, řekl bych, že spíš ne.“
„V tom se však mýlíš, již tak učinil,“ opáčil Misave. Proklínal se na tisíc způsobů, že nepředvídal, že ho Allen ke svému otci prostě nepustí. Teď se musel rychle rozhodnout, jestli hrát dál nebo ne, ale předpokládal, že princ o jeho schůzce s velkorody už stejně ví a že mu tedy vlastně nic jiného ani nezbývá. Bude to prostě jen složitější. Co vlastně mohl ztratit? Kdyby o té věci ani nezačal, možná by si uchoval život ještě pár týdnů až do královy smrti, ale pak?
„Přináším ti Hiddai Hethovo poselství,“ řekl proto rozhodně. „Máš ještě dnes opustit dům svého otce. Budeš vyhnancem na zemi i na moři, pod širým nebem i v hlubinách, mezi zvířaty i mezi lidmi. Pro urážku, jíž ses na něm dopustil.“
Princ na něj chvíli nevěřícně hleděl a pak se rozesmál, ale i ten smích zněl hrozivě. Misave si kladl otázku, co se vlastně přesně v té poušti stalo, že to v něm vzbudilo takovou nesmiřitelnou nenávist. A jaký byl skutečný vztah prince a jeho přítele Darea Ithai Carété. Copak obyčejné přátelství mohlo být tak nerozlučné, že lidé ode dvora říkali, že po princově boku doposud vídají stín s rysy jeho druha?
„Čekal jsem na tvůj tah, hned jak jsem se doslechl o tvém dnešním obědě, ale tohle by mě tedy nenapadlo ani v nejdivočejších snech,“ řekl princ po chvíli. „Co si od toho slibuješ? Myslíš, že ostatní rody proti mně půjdou na základě tvého slova o božím zjevení? Jsem ve velkém pokušení nařídit, aby tě v paláci cestou zpět potkala nějaká nepříjemná nehoda a pak bychom viděli, jestli to tvé proroctví přežije tvou smrt.“
„Rody Elnam, Deuel a Accad mě podpořily,“ odpověděl mu Misave s hraným klidem. „Když mě zabiješ, budou dobře vědět, co tě k tomu vedlo.“
„Jak mi otec mohl za učitele vybrat takového pitomce,“ povzdechl si princ. „Vážně si myslíš, že nevím, že jsi schopen vrazit mi otrávenou dýku do zad, Misave? Nejsem takový blázen, abych ti to dovolil. To mě tak málo znáš?“
Misaveho polil studený pot. Rozhostilo se ticho a zdálo se, že si princ vychutnává jeho hrůzu.
„Jednou ti vrátím každou ránu a každou urážku, knězi, ale ještě ne, ještě ti dovolím udělat ze sebe veřejně pomatence. Jdi v pokoji a šiř si ty své bludy, chceš-li. Mně ty řeči jen prospějí.“
Misave žasl nad jeho sebevědomím. Allen věděl, že proti němu půjde s velkými rody po boku a nehodlal zasáhnout. Ale právě princovo sebevědomí ho donutilo s nevolí si uvědomit, že Allen má k takovému chování dobrý důvod. Lid.
Lid totiž prince doslova zbožňoval. A aby taky ne. Daně byly nízké, úroda dobrá, obchod jen kvetl a princ byl mladý, rozhodný, odvážný a v neposlední řadě pohledný. Muži chtěli být jako on a ženy ho milovaly. Měl přítele neurozeného původu a skutečně pro něj truchlil. Každý, kdo proti Allenovi řekne křivého slova, se zlou se potáže. A pak, až po smrti otce bude princ chtít zrušit jejich řád, nikdo se jich nezastane. Všichni jen budou říkat, že dobře jim tak, že Allen vlastně neměl na vybranou, že to oni s ním začali boj. Podpora rodů mu bude k ničemu. Nebo ještě lépe – Accad, Elnam a Deuel ho nechají na holičkách, jakmile se bude zdát, že nemají šanci.
Nepomohlo by mu ani, kdyby věštba byla pravdivá. Nikoho totiž ani nenapadne tomu věřit. Hiddai Heth takovým způsobem do lidských záležitostí nezasahoval, nikdy se nezjevoval, nikdy s nikým přímo nemluvil a nikdy se nezajímal o jednotlivce. Misaveho již mnohokrát napadlo, jestli bůh jejich svět prostě nestvořil a pak jej neponechal jeho osudu. Takových jako Allen už bylo, ale nanejvýš je stihla choroba, zranění či přírodní katastrofa, které kněžstvo sice rádo vykládalo jako trest, ač stejně dobře mohlo jít o náhodu.
Misave si uvědomil, že v Allenových očích ze sebe udělal idiota a teď už mu nezbývá než trvat na svém.
„Můžeš se mým slovům vysmívat, jak chceš, ale já vím, co jsem viděl a slyšel. Pokud neuposlechneš, bůh tuhle zemi za tvou zpupnost potrestá. Nosíš otcův prsten, je tvou povinností postarat se, aby netrpěli nevinní.“
Misave čekal, že se mu Allen znovu vysměje, nic jiného by si taky za svou pošetilost nezasloužil, ale když k princi vzhlédl, v jeho očích spatřil cosi zvláštního. Jako by mu Allen snad i věřil, jako by na okamžik zvažoval, že ho poslechne, ale pak přece jen zle zasyčel: „Zmiz mi z očí!“
Misave rychle opustil královu pracovnu, aby si to princ náhodou ještě nerozmyslel.
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one