Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

Co se chystá v době trochu vzdálenějšÍ - sága s prozatímním názvem POSEL:

Tohle bude po nějaké době zase jednou scifi. Část příběhu se odehrává na Zemi v naší současnosti a část v blízkém i vzdálenějším vesmíru.

Hlavní hrdinkou je Martina Hodková, která se zaplete s náboženskou sektou (tak trochu s vůdcem sekty Danielem Kánským). K Zemi se blíží asteroid, vypadá to na konec světa, ale Daniel Kánský vystupuje s tím, že hrozbu dokáže odvrátit. Zemi kontaktuje mimozemská civilizace a děj nabírá na obrátkách… Shrnout 500 stran a neprozradit toho moc dopředu se mi nikdy moc nedařilo, takže pokud vás to zajímá, klidně se ptejte.

Stav textu: Momentálně je napsaná asi tak polovina, to je cca 500 normostran. Teď dělám nějaké prvotní úpravy a opravy a pak si od toho budu muset na chvíli oddechnout a nechat si to odležet v hlavě, než se vrhnu na zbytek.

Úryvek: tenhle tedy se začátkem románu moc nesouvisí, ale zase jsem ho už uvolnila, abych si ověřila, jak fungují/nefungují erotické scény, časem určitě vyberu nějaký další a delší.

„Jako by jí opět bylo třináct…
Je znovu na letním táboře. Běží orientační běh. Ve zpocených rukách svírá pomačkanou podrobnou mapu. Vlasy, tenkrát ještě sotva odrostlé, má sponkami pevně stažené z čela, mokré tričko se jí lepí na tělo a pod ním vystupují ztuhlé bradavky, ještě nenosí podprsenku, ale mezi nohama cítí tření příliš krátkých a těsných šortek. Do lýtek ji šlehají větvičky, letní vzduch prudce voní. Žene se do kopce, tvář jí plane horkostí, její dech se hlasitě rozléhá, nohy se měkce boří do kypré lesní půdy, s každým krokem se jí látka šortek naléhavě otře o stehna a nejen o ně. Vnitřní šev se jí zařezává do rozkroku. Mělo by jí to být nepříjemné, mělo by ji to obtěžovat, ale je to právě naopak. S každým krokem v ní cosi narůstá, jakýsi opojný tlak, k něčemu se schyluje. Sáhne si rukou mezi nohy a prsty zatlačí látku hlouběji.
Znovu se rozeběhne. Srdce jí tluče tak rychle, že to zní jako zběsilá hudba, řítí se vpřed jen jen se rozletět. Trošku se jí točí hlava, svět okolo víří v mlze a na pozadí oparu její srdce udává rytmus. Rytmus, na který nelze neodpovědět, rytmus, který jí tepe v rozkroku, buší jí v bedrech, a chce víc a chce to hned. Aniž by si to plně uvědomovala, objímá tenký kmínek stromu. Pevně se ho drží a tře se o něj stehny, tváří i hrudí v pradávném magickém rytmu. A pak ten slastný tlak uvnitř ní povolí v jediném okamžiku. Pevně se drží kmínku, svírá jej jako o život, protože letí. Anebo padá. Nedokáže to rozlišit, ale je jí to jedno. Je to pro tu chvíli nejdokonalejší okamžik jejího života. Když to odezní, klesne do zelené lesní trávy, neschopná dalšího pohybu. Leží a pomalu si uvědomuje odřeniny po celém těle, ale na tom nezáleží.“
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one