Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

Vilma Kadlečková 2006 : V roli temného mága
(O knize Karoliny Francové Arien)

Temný mág.
Tak tady ho máme: stojí vedle studně s temnou vodou a kolem dlouhých
prstů mu jiskří odlesky modravého světla. Oči mu planou nelidským žárem a
vlasy se lesknou ve světle měsíce. Je to postava navýsost fascinující, mrazivě
děsivá... přitažlivá a odpuzující zároveň. Cizí, nepochopitelná, nelidská, mocná.
K temnému mágovi neoddělitelně patří černé vlasy, černý plášť a přízračně
bledá tvář. Většinou je krásný, ale pochopitelně je to krása pyšná, hrozivá a
krutá. Vhodným doplňkem oděvu pro oficiální příležitosti (což je například
účast v literárním díle) je stříbro a krev. Samozřejmým atributem je taky chlad –
jednak v tom smyslu, že se rtuť teploměru v mágově blízkosti utíká schovat
dolů do baňky, jednak ve smyslu emocionálním. Temný mág se chová
vznešeně, odtažitě, bezcitně, krutě. Má schopnosti a znalosti. Občas je to
zároveň i upír, ale není to podmínkou. Rozhodně ale páchá krvavé rituály,
povídá si s nemrtvými, ovládá živé.
Odkud se vzala tahle postava, jaký archetyp ztělesňuje – jakou lidskou
touhu? Jak může něco, z čeho smrdí krev a zlo na kilometry daleko, takhle
vzrušovat a lákat fantazii jinak vcelku příčetných lidí? Postava temného mága
vyvolává silné a rozporuplné emoce: člověk bezděky touží být jako on a mít
aspoň střípek jeho magické moci, a zároveň se děsí ceny, kterou by za to skoro
jistě musel zaplatit. Jaká je to vlastně cena? z čeho pramení strach? Že by se
člověk vážně bál, že když se stane temným mágem, krev nevinných panen mu
zničí značkové džíny? Ale kdeže. Tady jde o víc; a ve skutečnosti to ani nesouvisí
s krutostí a násilím.
Když autor temného mága popisuje a chce, aby byl fakt, ale fakt úplně
děsně temný, plnými hrstmi sahá do výše zmíněné truhly s rekvizitami a tahá si
do románu spousty černého sametu, drápů, zubů, stříbrných šperků a grimoárů.
Tahle metoda je pěkná, já to taky dělám, ale vlastně je to totéž jako snímat
kamerou místo netvora jen jeho stín na zdi – případně místo parníku jenom
vlny na vodě. Divák si domyslí. Divák předpokládá. Tuší, co za věc ty vlny dělá
a jaký směr pohybu naznačují; koneckonců ten archetyp zná. Když je ovšem
román delší a pro míru požadované věrohodnosti už jednoduché rekvizity
nestačí, vyvstane potřeba doložit mágovu temnou temnost nějakými temnými
činy. Pak dojde na vypálené domy, uhranuté krávy, zotročené země, nepřátele
stažené z kůže, a konečně kontinuálně podřezávané ovce plus děti plus panny.
Temnému mágovi najednou nezaslouženě přistane za krkem celý náklad
toho, čemu se v Dračím doupěti říká „zákonné zlo“.
Zde si dovolím odbočku. Dotyčná teze o podobách „zla“ rozhodně není
moje, ale v Doupěti je myslím dodnes k vidění, takže ji tady bez skrupulí shrnu.
Existují dva druhy „zlých“ postav, které si mohou hráči (potažmo autoři) vybrat:
„chaoticky zlé“, které mají na mysli jen vlastní prospěch a pro něj se neštítí
ničeho, ovšem dělají to bez jakékoliv koncepce, a „zákonně zlé“, které jednají ve
službách nějakého ideálu. Není pravda, že „zákonně zlý“ vládce škodí, kudy
chodí; pak by daleko nedošel. Chtít dosáhnout určitého cíle, to předpokládá
jisté kladné vlastnosti, i když cíl sám je špatný. Temný pán musí být odhodlaný,
vytrvalý, statečný; musí své služebníky odměňovat podle zásluh, ne je deptat
bez rozdílu, což předpokládá stanovení určitých hodnot a kritérií žádoucího a
nežádoucího chování. Musí umět budovat a tvořit, ne jenom bez rozmyslu ničit.
V tomto ohledu se sobě „zákonné zlo“ a „zákonné dobro“ až nečekaně podobá;
rozhodně mají víc společného než „zlo zákonné“ s tím „chaotickým“. Když je
dobro příliš monumentální, snadno se může zvrhnout ve zrovna tak monumentální
zlo. Ty největší ideály údajného „dobra“ vedly k největší nesvobodě.
Nakonec jde jen o to, v jakém světle se zrovna jeví daný ideál. Jak ho v dané
chvíli vnímáme. A jestli s ním souhlasíme. To je třeba pěkně vidět na ideji komunismu,
někým vynášené do nebes a někým zatracované. Takový Stalin, to je
přímo ukázkový Temný pán.
Dlužno ovšem poznamenat, že dotyčné „zákonné zlo“ temných pánů
vůbec není tím, co člověka fascinuje na temném mágovi. Temný mág nemusí
zlo kdovíjak milovat, a taky nemusí kdovíjak toužit po světské moci. Často je to
přímo naopak. Takže pokud autor sáhne k tomu podlému triku a dotyčné
sklony mu přišije, jenom falešně spojí dvě věci, které spolu vnitřně vůbec nesouvisejí.
Horečnaté snášení důkazů o mágově podlosti jistě přinese výsledky a
na čtenáře v mezích možností zapůsobí – čili svůj účel splní. Ale pokud je
čtenář starý šťoura a chce postavu vidět celou včetně pozadí, motivů a kořenů i
s vlášením, uvědomí si, že tohle všechno je úplně mimo mísu. Tvrdit, že temný
mág je temný proto, že krví neviňátek zadělává macesy, je jistá obdoba právnické
kličky, díky níž soud pošle mafiánského bosse do vězení za daňové
úniky.
Skutečná metafyzická vina je jinde. Mágův hřích je mnohem větší než
jenom podřezávání krků.
Temný mág stírá hranici mezi mrtvými a živými. Porušuje přírodní zákony.
Touží po poznání, které má smrtelníkům zůstat skryto. A tím pádem si
také uzurpuje moc, která by neměla příslušet pouhému člověku. To, co dělá, je
vzpoura proti řádu. A ať už je to explicitně řečeno nebo ne (ať už si to vůbec
sám autor o své postavě uvědomuje nebo ne!), míní se tím zkrátka vzpoura
proti Bohu. To, že je taková vzpoura spojována s „temnotou“ a „zlem“, je jenom
kulturní dědictví; konvence, která nám byla vnucena křesťanstvím.
Nějaký příklad? Maně si vzpomínám na doktora Fausta. To byl přece
temný mág, jako když vyšije! Původně historická postava, posléze opředená
legendami, jejichž vyznění se měnilo s dobou. Vývoj faustovského mýtu krásně
osvětluje různé aspekty lidské povahy. Nu, podívejme se radši do slovníku:
první anonymní zpracování faustovské legendy z roku 1575 nese podtitul Historie
Dr. Johanna Fausta, sepsaná a tiskem zhotovená všem domýšlivým, všetečně zvědavým
a bezbožným lidem pro strašlivý vzor, ohavný příklad a upřímné varování. Čili
běda, běda, jestli vás to láká, Církev varovně zvedá prst; mějte na paměti, že
doktor Faust přišel o duši! Samozřejmě, člověk je potvora a nedá se okřiknout
tak snadno. Z faustovské legendy se posléze stala fraška, prováděná na
loutkovém divadle, a v dnešní fantasy humor na toto téma taky nechybí. Když
začnou být metafyzické záležitosti příliš tíživé, popřípadě sám Temný mág
příliš děsivý, lidská mysl udělá krok stranou, posvítí si jiným světlem... a
z Temného mága je třebas Temný mák, osoba z docela jiného těsta. Ovšem skutečnost,
že i přes různé parodie a znevažování se prapůvodní obraz vynořuje
zas a znovu, a naprosto vážně míněný, svědčí o tom, že nad námi a naším podvědomím
pořád ještě nepřestává mít vpravdě mýtickou moc.
Romantismus dal doktoru Faustovi novou sílu, a nemyslím jenom
Goethea; romantický je i pohled současné fantasy. Takový Temný mág, to je
zkrátka něco mezi Robinem Hoodem a Fletcherem Christianem (tím z lodi
Bounty). Je zbojník i pirát, je geniální zloděj diamantů, který Stvořiteli vyfouknul
nejcennější poklady. Současný člověk už nemá tu správnou pokoru před
Bohem a úctu k řádu – a těžko ji taky vyžadovat, když se v dnešním světě cení
průbojnost, moc a informace mnohem víc než nějaká pokora. Není divu, že
Temnému mágovi člověk vlastně fandí; vždyť on je něco jako geniální hacker,
který se pánubohu naboural do systému. A přesto v nás ten metafyzický strach
zůstává.
Překročení řádu se trestá. Oslnivé světlo poznání ozáří okolí, ale zároveň
prohloubí stíny. Sežehne ruce. Tvář spálí na popel. Temný mág je Prométheus.
Temný mág je Lucifer, – Světlonoš, – který jako pochodeň padá z nebes do nejhlubších
propastí pekla, aby jim vládl. Taková věc nikdy není zadarmo. Tělo
(ať už jeho vlastní nebo cizí) se zmítá v řetězech na kavkazské skále, popřípadě
se svíjí v ohnivé pekelné výhni. Duše propadá temnotě. Konkrétní design oltáře
a průběh utrpení se liší podle fantazie autorů, ale všichni bez výjimky cítí, že to
zkrátka nějakým způsobem patří k věci. Není to jenom morbidní rekvizita, ale
cena za poznání zakázaného.
Bozi si svůj majetek brání.
Úmysly, prostředky, činy
Arien. Už zase mám v ruce novou knihu Karoliny Francové, a zase mě to
nutí něco k ní poznamenat. A nejen proto, že jsem to slíbila Zdeňkovi. V Karolinině
psaní je něco, co se mnou úžasně rezonuje, ale zároveň i něco, co mě irituje
doslova příšerně. To je kombinace emocí, která člověka vždycky dožene
k počítači.
A pak je tu samozřejmě ta recenze∗ v Ikarii. I o ní mi řekl Zdeněk; poslušně
jsem si ji našla, abych byla v obraze, a dověděla jsem se panečku věci!
Třeba: „Po přečtení knihy máte pocit, že o něčem byla.“ Sám recenzent sice neví
o čem, ale to mu nebrání s úžasnou jistotou vyhmátnout samé podružnosti a
vytýkat knize logické chyby, které vznikly čistě jen tím, že si to sám špatně přečetl.
Nu, Karolino, tak tohle je spravedlivý trest za to, že se pokoušíš vkládat do
té své milované ukoptěné zábavné SF a F něco jako Myšlenky: dočkáš se
v odpověď povrchního žvástu od kohosi, ke komu ani vzdáleně nedolehla podstata
celého konfliktu. Ale mějme soucit. Ondřej Jireš si přece v jednom kuse
stěžuje, že mu rozum zůstává stát. Takže než to zase rozchodí, rozpitvám Ti
knihu já.
Vcelku jde o prastarý spor: jsou důležitější úmysly, nebo činy? Zaslouží
si uznání (soucit, nenávist...) spíše ten, kdo všechno myslel dobře, ale způsobil
katastrofu, nebo jiný, kdo pomáhal, zachraňoval a léčil lidi s tím padoušským
záměrem, aby si získal jejich důvěru a mohl je všechny vlákat do pasti? Otázka
je to neuvěřitelně závažná, ale na druhou stranu do omrzení probíraná a celkem
dobře prozkoumaná. V soudnictví se tohle řeší pořád. Pokud se ke mně doneslo,
trestají se činy. Když někdo přemýšlí o vraždě novinářky, ještě se nic
neděje, ale když zvedne telefon a začne to zařizovat, už je to čin. Úmysl přestavuje
jen polehčující nebo přitěžující okolnost činu; chladně plánovaná vražda je
nejhorší, zabít impulzivně a z vášně je o chlup lepší, a když to vůbec nebylo
úmyslem, neříká se tomu ani „vražda“, nýbrž „ublížení na zdraví s následkem
smrti“. Deshaiés a princ Vyvyan, hrdinové skrznaskrz nevinní, hodní a kladní,
tohle „ublížení na zdraví“ provádějí neustále, vedeni nejčistšími úmysly. Zato
temný mág Arien, padouch zkažený, záludný a zlý, se chová velkoryse jako
král. Nechci tu rozvíjet úvahy o tom, jestli „účel světí prostředky“, i když to na
přetřes taky přijde (naprosto explicitně na straně 340). Tohle jezuitské heslo
naposled rozsáhle vyzkoušeli v praxi komunisté a přesvědčivě dokázali, že je to
doopravdy čirý blud. Pokud mě na „Arienovi“ něco zajímá, je to spíš literární
metoda, jakou se celý střet idejí prezentuje – a pak především postavy.
Obzvláště postava temného mága, ale i ty další.
Pokud jde o metodu, Karolina vyzkoušela ošemetnou věc. Všechny
události jsou viděny jenom očima vzpomínající Deshaiés, a tudíž je celý příběh
zatížen její interpretací. Arien nemá příležitost prezentovat své názory přímo
(dokonce ani ústy Deshaiésiny praprapraneteře Shaí, které hlavní hrdinka celý
příběh „vypráví“, protože té není dovolena jediná přímá replika). Čtenář tudíž
Ariena poznává jen ze zprostředkovaného svědectví. A tak musí brát celou
dobu na postavy dvojí metr: Deshaiés posuzuje podle toho, co ví o jejím nitru,
kdežto Ariena podle jeho činů popsaných zaujatou, jemu nepřátelskou osobou.
Je v tom jakási niterná spravedlnost: Arien taky sám věří, že záleží jen na činech
a výsledcích, kdežto Deshaiés je zase přesvědčená, že jde hlavně o úmysly.
Tahle literární metoda je důmyslná a pro daný účel extrémně vhodná, ale pro
spisovatele taky pěkně obtížná. Snadno může vést k nedorozumění a odsudkům,
a to jak pro autorku, tak pro postavy. Deshaiés má výhodu komentátora,
výhodu konečného slova; může Ariena osočovat a očerňovat do omrzení... ale
samozřejmě jí hrozí, že to přežene a sama veškeré čtenářovy sympatie ztratí. A
zase, naopak – když její zaslepenost, zaujatost a předsudky nebudou dostatečně
výrazně „okolnostem nepřiměřené“, nekritickému čtenáři, který je zvyklý
každé vytištěné slovo považovat za zjevenou pravdu boží a bez přemýšlení ho
spolknout, vůbec nemusí dojít tenhle autorčin záměr; zkrátka se ztotožní s tím,
co si myslí Deshaiés, její názor bude považovat za absolutní „objektivní“
pravdu, Ariena šmahem odsoudí, a pak nestačí zírat, co se to v knize vlastně
děje. Rozum se mu zastaví a marně pátrá, odkud se všechny ty rozpory berou.
Ondřejovi J. se stalo to druhé, mně to první. Ne, Deshaiés rozhodně nemiluju.
Tahle nevinná panna je jako rozjetá lokomotiva. Po třech letech okouzlení,
které mělo původ výhradně fyzický, dospěla k názoru, že Ariena
nenávidí, a toho se do omrzení drží. Ani na okamžik nepochybuje. Má v tom
jasno: Ariena je třeba nenávidět, protože je zlý. Zlý je proto, že je zkrátka zlý. To
je možná tak trošku tautologie, ale zato je to čistá pravda! Aby se to dobře
poznalo, Arien má černou auru, vlasy a šaty. Pokud Deshaiés-lokomotivu v její
nenávisti občas něco aspoň trochu přibrzdí, tak jsou to jedině Arienovy jemné
prsty a krásná tvář a svalnatá předloktí, nikoliv jeho slova, názory nebo činy;
jenže žádný vnitřní boj se nekoná; ona si vzápětí uvědomí, že je to jenom chtíč a
mámení a temným mákům není radno věřit, takže zase vypustí páru a hasí si to
dál po své linii. Na konci, když jí Arien vmete do tváře, že je jenom stará závistivá
baba, která nic nepochopila, čtenáři nezbývá než vřele souhlasit. Kdepak,
Deshaiés si nezíská obdiv svou nezkorumpovatelnou zásadovostí. Člověk ji
z duše proklíná, protože na její hlavu padá vina za to, že se nedokázala Arienovi
jakkoliv přiblížit a tím coby vypravěčka poodhalit víc z jeho tajemství,
které přece mohlo být tak fascinující.

Černé a bílé pláště
Je načase vrátit se obloukem k tomu, co jsem naznačila v úvodu, a aplikovat
teorii o podstatě temných mágů. Podle Deshaiésina názoru je Arien „zákonně
zlý“ ve smyslu Doupěte. Déshaiés mluví o „odporných rituálech“, a
v úvodu Arien během jediné věty skutečně podřízne čtyři děti. Od té chvíle už
ale nikdy nic hrozného neudělá; vraždí jedině zvířata na různá záchranná
kouzla pro lidi. Chová se čím dál velkoryseji. Odpornosti páchá jen jeho otec (a
nepřítel) Sinni. Arien naopak každým dalším činem potvrzuje, že „temný“ je
jen v tom faustovském smyslu; ve smyslu zakázaného poznání.
Zjevně mu nejde o moc jako takovou. Po moci touží jen ten, kdo si ji
s gustem užívá; koho těší lidi deptat, ponižovat, mučit atd. On žádné podobné
choutky nemá, to je v knize řečeno jasně a mnohokrát. Jeho zájem je čistě intelektuální.
Zajímá ho, jak magie funguje. Jaké jsou její hranice a co by se ještě
dalo vyzkoušet. Nechce mít moc nad druhými; chce získat poznání. Celou svou
duší je dokonale racionální vědec.
Problém, jestli temný mág může za účelem vyvíjení nových kouzel
používat krev a vraždit zvířata, je stejné kategorie jako otázka morálního
oprávnění pokusů na zvířatech, klonování lidských zárodků či podávání ne
zcela vyzkoušených léků nevyléčitelně nemocným. Schválně jsem to napsala
takhle, současnou terminologií, aby bylo vidět, jak snadno se náhled na věc
úplně obrátí čistě jen tím, že vyměníme černý plášť za ty bílé. Rituály
v temných kobkách by daňoví poplatníci asi neskousli, ale laboratoř berou, protože
s výměnou barvy se sloupne i nános křesťanské metafyziky. Podle našeho
dnešního názoru existují hranice, za které nelze zajít: podřezávat hrdlo
nevinným pannám je stejně jednoznačně zavrženíhodné jako nacistické pokusy
na vězních. Jenže to si myslíme my; zdaleka se v tom neshodují všichni a ve
všech dobách.
Celé je to společenská dohoda. O tom, jestli se lidé vzepřou nebo podvolí,
rozhodne jejich povaha, historické a právní vědomí, vyhlídky na úspěch,
míra útlaku; zkrátka okolnosti. Hitler byl doopravdy nebezpečný, takže se proti
němu všichni soudní lidé spojili a vyřídili ho za čtyři roky. Komunismus
v Čechách byl měkčí a navíc podepřený kouzly Velkého Bratra, takže jsme ho
snášeli let čtyřicet. Všichni nadáváme, že jsou vysoké daně, ale zjevně nejsou
vysoké tak moc, protože jinak bychom hromadně sbalili spacáky a šli si lehnout
před parlament, případně utekli do Ameriky. České vdovy by to neskously,
kdyby se po nich chtělo, aby se upálily na manželově pohřební hranici, a bankovní
úředníci by asi na protest bušili sešívačkami do monitorů, kdyby ředitel
jejich pobočky uplatňoval na jejich dcerách právo první noci – ale to neznamená,
že lenní pánové tohle nevolníkům nedělali. Britové, šílenci, si naopak
dnes nechávají na křižovatky namontovat skryté kamery a možná zavedou občanky;
vidět tohle Kipling, padne do mdlob. V nádherné knížce Daleká cesta za
domovem hlavní hrdinové (divocí králíci) narazí na cizí králičí kolonii. Její obyvatelé
jsou dobře živení a spokojení. Občas někdo z nich zmizí, ale o tom se nahlas
nemluví. Obyvatelé se trochu bojí, to je pravda, ale pohodlí je korumpuje natolik,
že se nehodlají odstěhovat a naprosto dobrovolně tam zůstávají. Ta kolonie je
výkrmna. Chovná farma. Kdyby temný mág odjel do Indie, kde je pro ženu
smrt upálením pořád ještě reálná životní perspektiva, možná by přemluvil nějakou
tamní pannu, aby se nechala podřezat naprosto dobrovolně. Já teď píšu
román o mimozemské civilizaci, kde jsou lidské oběti (dobrovolné i nedobrovolné)
běžným standardem; mimozemšťané sami s tím žádný problém nemají,
a lidé, kteří mezi nimi chtějí či potřebují žít, se s tím chtě nechtě musejí nějak
vyrovnat. Tolik o touze po svobodě a právech temných mágů používat občany
své říše jako materiál na temné rituály.
Ale i pokud vynecháme mimozemšťany a mágy, s místem i časem se
společenské normy liší. Když se konfrontují a nově ustalují, je kolem toho
spousta povyku a sporů. Spousta emocí. Řada oprávněných obav. A ještě víc
předsudků. Když selhává logika a my to zkrátka musíme nějak řešit, nakonec
skončíme zase v čisté metafyzice, jako lidstvo vždycky: u Dobra a Zla.

Černá a bílá strana
Tohle je další ošemetná záležitost – stejně ošemetná jako sama literární
metoda. Vlastně to přísně vzato nespadá do kompetencí filozofie, nýbrž etiky,
čili nauky o morálce. O Dobru a Zlu asi přemýšlí každý a pokud zrovna taky
píše knihy, není divu, že to pak vkládá do úst svým postavám. Ale obout se do
toho v románu, to je vážně o strach. Je to ten nejtenčí led, na jaký autor vůbec
může vstoupit. Je to... no, zkrátka, je to jako vlézt na mistrovský šachový turnaj.
O téhle hře se toho už ví tolik a byla tak dlouze zkoumána nejlepšími mozky, že
to chce zatraceně dobré kombinační schopnosti a zatraceně dobrou znalost tradičních
zahájení, aby si na to člověk mohl troufnout. Protože ta zahájení už byla
vážně dávno popsána všechna, a kdoví do kolikátého tahu.
Já se na fundovaný rozbor v žádném případě necítím, takže jen takovou
spíše metodickou poznámku.
Problém Dobra a Zla ve skutečnosti nelze řešit jen tak „v závorce“ – čili
v tomto případě v rámci vymyšleného světa, v němž ostatní podstatné síly chybějí.
Deshaiés sice mluví o „Dobru“, ale neuvádí nic, k čemu by ho vztahovala;
má zkrátka jenom takový neurčitý pocit, že některé věci jsou ošklivé a dělat by
se neměly. Ale proč vlastně nepodřezávat panny a netýrat zvířata? Kdo si
vymyslel, že to není správné? Kdo dal svědomí návod, jak posuzovat různé
činy? Nějaká taková síla tu být musí: pánbůh, karmický zákon, vrchní bílý
čaroděj, světová rovnováha, moudrá chobotnice, Chanurabiho zákoník, Ahura
Mazda – cokoliv, prostě něco! I v každé správné ústavě každého státu se praví,
odkud se moc bere a k čemu se vztahuje; v té americké je k tomu účelu „Bůh“,
v té naší „lid“, což není zdaleka tak trefné, ale budiž, lepší než nic! Scény, jak se
Arienovi a Vyvyanovi prolínají aury nebo jak jedou na koni vedle sebe a bílá
splývá s černou atd. svědčí o tom, že autorka potřebu téhle protiváhy taky pociťuje.
Kde je jang, musí být jin. Existence oné druhé síly se dá předpokládat stejně
jistě, jako se dá existence neviditelné planety odvodit z oběžné dráhy té,
kterou vidíme. Bez takové síly by se totiž rovnováha v dotyčném vesmíru už
dávno ustálila na straně černé magie a žádné etické problémy by ani nevyvstaly.
Čili – ať už tu „bílou sílu“ nazveme jakkoliv, jedině jejím jménem by se
s Arienem mělo bojovat, protože jedině ona k tomu dává morální oprávnění. Jinak
jsou všichni Arienovi protivníci stejní samozvanci jako on sám.
V zásadě si nemyslím, že Dobro nebo Zlo se dá přesně lokalizovat v jednom
bodě a jedné osobě a zřetelně rozpoznat na míle daleko podle barvy aury;
a ani literárně mi to nepřipadá šťastné, protože když už tenhle tak trochu
manichejistický předpoklad uděláme a Ariena jmenujeme zdejším Angra Mainjuem,
zlounem nejzlejším, muselo by být podobně lokalizované, personifikované
a od okolí oddělené i Dobro, což je pěkná nuda, protože pak nám vyjde
leda trapný souboj dvou opačných čarodějů. Rozhodně netvrdím, že zrovna to
mi v jakýchkoliv knihách chybí ke štěstí! Jenom poznamenávám, že když Karolina
o povaze téhle druhé síly mlčí úplně, Deshaiésinu přesvědčení chybí cokoliv,
co by ho opravňovalo; redukuje se skutečně jenom na nenávistné remcání
závistivé a zhrzené staré báby, přesně jak Arien říká.
Pocit nerovnováhy se ještě zvyšuje tím, že Arienova schopnost je tak
dokonale výlučná. Sinni černou magii „objevil“ v době historicky nedávné, a
podle všeho byl první. Je zvláštní, že za sedmdesát let Arienovy neexistence
Sinniho „úspěch“ nezopakoval někdo další; Sinni sám má přece už v době bitvy
o Kalari obavy, aby kdosi třetí na něco podobného nepřišel. Jak nás historie
vynálezů a objevů učí, určitý poznatek je v dané době doslova na spadnutí a
vynoří se často na více místech takřka současně. Člověk by čekal, že i kdyby se
hned nenašel nikdo, kdo se Arienovi vyrovná, spousta lidí by čarovala aspoň
trochu. Zdá se, že o magii se v dotyčném světě něco ví – když Déshaiés používá
řetízek neviditelnosti, má obavy, aby ji někdo nepřistihl a aby z toho coby odhalená
čarodějnice neměla problémy; ale dál se to nijak nerozvádí. Kdyby ve
společnosti existovalo o magii jasné povědomí, pak by samozřejmě roli „dobré“
síly mohla převzít konvence, úzus... zkrátka všemi uznávaný předpoklad, že
například podříznout během kouzla černou slepici je ještě přípustné, kdežto
podříznout pannu už nikoliv; byla by to zkrátka jakási obdoba diskuse v tisku,
jestli jsou přípustné geneticky modifikované potraviny nebo testování kos-
metiky na opicích. Jenže když jiní čarodějové nejsou, žádné regulační mechanismy,
které ve společnosti vytvářejí povědomí o tom, co se smí a co ne, tady
nefungují.
A pak ztrácí smysl všechno, dokonce i jakýkoliv boj. Arien není prostě
„nejlepší z čarodějů“; on je naprosto a bezkonkurenčně jediný. Samozřejmě, že
si může diktovat! Představuje sílu nesouměřitelnou s čímkoliv a všechno závisí
čistě na jeho blahovůli. I v tom (pro Deshaiés) nejlepším možném případě –
kdyby jí lidé nakrásně uvěřili a seběhla se armáda, nebo kdyby prapraneteř
s plánem souhlasila a slíbila Ariena zabít, – nikdo by neměl ani stín šance.
Nemohou Arienovi ublížit, nemohou se k němu dostat, nemají jedinou funkční
zbraň – a hlavně před ním neutají jedinou svou myšlenku. Pak je samozřejmě
jakýkoliv pokus ho zastavit jenom směšným gestem dětinského vzdoru a lidi
by udělali líp, kdyby si to na rovinu přiznali a moc ho neprovokovali.
Tuším, proč to asi Karolina udělala takhle. Abstrakce je nutná; pokud do
příběhu zatáhne hordy dalších čarodějů a okolností a podružností a vlivů,
křišťálově jasný konflikt se zanese smetím a balastem. Jenže tady to bez kontextu
nejde. Komorní problémy vzájemných vztahů se dají probírat za vysokou
zdí, ale když už autor neodolá pokušení nechat zaznít univerzální pravdy, musí
k tomu přizvat celý vesmír.

Trucovitý rytíř
Námitka se sama nabízí. Vždyť tu přece máme „bílou“ stranu, přesně
definovanou a zjevnou! Je tady princ Vyvyan – zosobnění života, lásky, naděje
a vůbec všech těch kladných věcí, – který přichází zemi osvobodit! A Deshaiés
ho miluje, nebo to aspoň tvrdí!
Ale ne. Vyvyan a spol. není ani důstojným protivníkem, ani autoritou
v oboru bílého rytířství. Má v sobě všechna klišé hrdinů z mýtů, to je tedy
pravda; ale chybí mu jakákoliv mýtická „moc“.
Dobro zůstane dobrem, jen když není kontaminováno zlem. Franta
Novotný se o tom kdysi dlouze rozepisoval v Interkomu – o mýtech a
mýtických hrdinech a o tom, za jakých podmínek získávají morální právo na
vítězství v tomto metafyzickém boji (tj. Dobra a Zla). Článek byl úžasný a netřeba
k němu nic dodávat – kromě suchého konstatování, že v tomto ohledu se
Vyvyan odporně „umazal“. Zatímco Arien se s každou další obětí očišťuje víc a
víc, Vyvyan neplatí nic a žádné kreditní body na účtu své karmy nezískává.
Oběti po něm osud nežádá, zásluhy mu nedopřeje. Všichni ho respektují, se
všemi se přátelí, svou milovanou má u sebe, válečné tažení se mu díky Arienovi
daří proti vší pravděpodobnosti; nic ho netrápí. Ani doba strávená v Sinniho
kobce z něj mýtického hrdinu neudělá, protože je tam dovláčen, nečiní žádné
vlastní rozhodnutí (i odvahu mu dodává především Arienův obraz) a je jen
břemenem, pro které si ostatní musejí dojít. A pak, zvláště a především, je tu
Ewenova kouzelná kniha, o které si Vyvyan myslí, že pochází od Sinniho.
Dotyčná kniha je zcela nepochybně artefakt černé magie (stránky jsou
černé, kdyby to Vyvyanovi jó nedošlo) a dá se předpokládat, že kouzla byla sestavena
za pomoci nějakých odpudivých rituálů. Přesto dá Vyvyan souhlas k jejímu
použití. Pokud cítí nějaký stín pochybností, tak jedině proto, že by to
mohlo být nebezpečné, ne proto, že je to zkrátka špatný prostředek a žádný dobrý
účel ho neposvětí. A přitom... jen si představte tu melu, kdyby to odmítl! Jak
krásně by tím intrikujícímu Arienovi vyrazil zbraň z ruky! Jenže kdepak; Vyvyanovi
ve skutečnosti na prostředcích nesejde, ať už se o něm tvrdí cokoliv.
Použitím grimoáru možná z čistě praktického hlediska své šance na vítězství
zvyšuje, ale z hlediska mýtu ztrácí veškerý morální nárok reprezentovat „Dobro“
v metafyzickém smyslu. Dále už je to jenom kdo s koho, všechny úskoky
dovoleny. Morálně jsou si oba protivníci rovni.
Další demonstrací toho, že i pro Vyvyana „účel světí prostředky“, je
výmluvná scéna v závěru, kdy Vyvyanovi a spol. chybí Arienova mrtvola na
pohřební hranici. To, jak všechny „dobré“ postavy automaticky a beze špetky
nějakého studu či úcty sáhnou po mrtvole cizí a rozhodnou se všechny přihlížející
prostě – a sprostě! – podvést, svědčí o tom, že zas tak velké skrupule nemají
a s morálkou si věru hlavu nelámou. Samozřejmě, tenhle malý podvod je jistě
nesrovnatelný s podřezáváním nevinných panen; není to magie černá, ale
nanejvýš řekněme magie mediální; ale co kdyby byla situace vyhrocenější? Co
kdyby třebas rozlícený dav bušil na dveře, oni žádou mrtvolu neměli a museli
si ji opatřit obětováním někoho zatím živého? Našel by se hrdina z jejich vlastních
řad, kdyby se, řekněme, zároveň třebas nabízela praktická možnost podříznout
nějakého bezmocného, vlastní vůle a příčetnosti zbaveného vězně ze
Sinniho kobek? To by bylo dilema, panečku! Škoda, že Vyvyan nikdy podobně
kruté volbě vystaven není (a přitom by se vhodné situace jistě našly: třeba by
mohl ještě jednou umírat chudák Daquen nebo Deshaiés dostat odpornou kožní
chorobu, aby Vyvyan musel řešit, jestli Ariena požádat o nějaké hnusné temné
kouzlo na vyléčení, čímž poruší svoje zásady a spojí se se zlem, nebo obětovat
bratrův život či snoubenčinu krásu). Když Vyvyanovi dává na vybranou sám
Arien, rozhodnutí pro prince ve skutečnosti zas tak těžké není, ať už se jedná o
příslib moci nebo o strach z pádu z věže: kdyby v něm totiž náhodou sílu Dobra
přemáhalo nějaké to pokušení či strach, dětinská pýcha a slepá nenávist
k Arienovi jeho odhodlání vhodně podpoří. Poté, co je Arienovou magickou
trampolínou zachráněn před rozmačkáním na placičku, pohrozí mu pěstí a
přísahá pomstu. Když má moje čtyřletá dcera podobný problém se svým egem,
lehne si na zem a vzteky kope do dveří. Ta šestiletá to nedělá; ta už má rozum.
Ukázkově dětinské je vůbec celé Vyvyanovo tažení na Yersin, přestože
tu je prezentováno jako důkaz odvahy, nezlomnosti a síly přesvědčení. Není
hrdinské, nýbrž neuvěřitelně nezodpovědné. V Kalari Vyvyan jasně viděl, že
bez magie nezmůže vůbec nic. Vidí to na každém kroku! Čili celé své vojsko
vede do záhuby jenom proto, že nedokáže spolknout uraženou ješitnost. Když
posléze dá Arien Vyvyanovi úmyslně příležitost, aby ho zabil (respektive
příležitost, aby mu mohl darovat život!), Vyvyan ho bez zaváhání, bez skrupulí
a bez soucitu probodne. Když už „zlo“ projeví takovouhle hloupou útlocitnost,
je nutné ho potřít všemi prostředky, to dá rozum! Vážně, Vyvyan z toho
srování nevychází nijak dobře. Arienově úžasné velkorysosti nesahá ani po
kotníky.
A navíc není ani dobrý velitel. Kromě geniálního tahu se zabitím volů a
nalákáním ajerů na jejich krev se jako vůdce nijak oslnivě neprojevuje. I sama
Dashaiés, která ho údajně miluje, se nijak neostýchá ho kritizovat. Během války
dělal chyby, tažení naplánoval úplně blbě na léto, po Arienově smrti mu všichni
spílali, v manželství se s Deshaiés hádal. Zkrátka – je to jen obyčejný člověk,
který se snaží, co může, ale se zlým osudem nic nenadělá; a kdo po něm taky
může něco podobného chtít, když v takových situacích občas selháváme
všichni, že? Jenže shovívavosti by se mohl dovolávat, kdyby byl třebas zelinářem,
ale je to nepřípustné, když je král.
Každý panovnický rod v dějinách měl nějaký svůj „inaugurační mýtus“
– nějakou legendu, která zdůvodňuje, proč by měl mít právo vládnout. I naši
staří dobří Přemyslovci měli Libušinu věštbu a magické nalezení Přemysla
Oráče na přesně předpovězeném místě. V Číně platilo, že když nastala nějaká
série katastrof (neúroda, hladomor atd. atd.), bylo to považováno za znamení,
že současný císař ztratil mandát nebes k tomu, aby vládl. Naprosto suše ho
sesadili a nastoupila nová dynastie. Kdyby Vyvyan v důsledku Arienových
posmrtných kleteb doopravdy přišel úplně o všechno a skončil na dlažbě jako
žebrák, v jistém trpkém smyslu by vlastně dostal za pravdu a nahrabal si nějaké
ty metafyzické body. Jenže on z trůnu slézt nehodlá. Veškerá špatná znamení
ustojí s drzostí politika, který má na triku korupční skandál a z křesla se nehne
a nehne. Celou zemi zbídačí, ale má bílou auru a je skrz naskrz dobrý, tak mu to
hoši odpustíme, ne? v kontrastu k dokonalému Arienovi je v důsledku toho
figurkou obzvláště trapnou.
Samozřejmě si uvědomuju, že to tak dost možná vyznít mělo, protože
Arienovi přece všichni fandíme. Ale pak se zase nabízí otázka, proč se proboha
Arien obtěžoval. Proč tak zoufale stál o přátelství zrovna takového neschopného
chlapa? Proč se od něj dobrovolně nechal porazit a zabít?! Mohl by
se před ním eventuálně v pokoře sklonit, kdyby pod tíhou důkazů uznal jeho
morální nadřazenost. Jenže Vyvyan žádné morální právo reprezentovat dobro
prostě nemá, nemá, nemá! A jeho pozici v tomto ohledu nijak nevylepší ani Deshaiés.
Pokud jde o ni a oprávněnost jejího „přesvědčení“, klíčová je scéna, kdy
s ní jde Arien do hostince. Déshaiés ho přiměje, aby z kolemjdoucí dívky odňal
prokletí – načež on jí následně vysvětluje, že když někoho zbaví jeho špatného
osudu, jenom tím tento osud nezaslouženě přesune na někoho jiného. Dobro a
zlo jsou nerozlučně spojeny.
Přesně tohle je okamžik, kdy Deshaiés jako postava poprvé ve velké míře
ztrácí sympatie. Arien ji neposlal do háje, nýbrž jí předestřel jakési filozofické
vysvětlení (samozřejmě jenom na stejně nevelké úrovni složitosti, jako byly její
námitky.) Od téhle chvíle už nikdo neuvěří, že je to takový padouch zapadoušená,
jak Deshaiés tvrdí, protože si jak vidno přinejmenším uvědomuje existenci
jakési „světové rovnováhy“ a o důsledcích svých kouzel trochu přemýšlí.
Zato ona ani náhodou. Žádnou protitezi mu nepředloží, jenom ho dál čistě instinktivně
nenávidí, protože on přece dělá ty svoje hnusné krvavé rituály a
vůbec. Z tohoto hlediska je zcela příznačné její tvrzení na jiném místě knihy –
totiž že cokoliv, co říká Arien, nemůže být pravda, protože to říká on a on je
přece zlý. Ještě by tam mohlo být, že je padouch, protože je žid – to by bylo
tvrzení přesně ze stejného soudku a s podobnou vypovídací schopností.
Vyvyan a Deshaiés se zkrátka chovají jako xenofobní šílenci zaslepení
nenávistí ke všemu odlišnému. Svoje předsudky vůči lidem černé barvy aury
nedokážou překonat ani na vteřinu. Nevede je žádné údajné dobro, nýbrž odpor
a strach.

Arien a Brandin
Tohle všechno jsou teze z oblasti filozofie a etiky; ale kromě jejich
prezentování jde samozřejmě o vzájemné vztahy tří hlavních postav. To, co se
mezi nimi děje, je mi velice blízké. Když mi bylo šestnáct, napsala jsem povídku
o upírovi, která taky hrála na podobnou strunu. Triádu postav tvořil upír,
dívka a dívčin zachránce; upír se do dívky zamiloval, načež obětoval sám sebe a
nechal se od zachránce zabít, aby dívka mohla žít. Tehdy mě tenhle motiv oběti
patřičně fascinoval. I teď cítím, že má značnou působivost, ale marná sláva – je
mi dvaatřicet a už mě to nebere jako zamlada. Když hledám nějaká jiná (lepší
než svoje) díla, s nimiž by bylo možné Ariena tématicky srovnávat, napadají mě
spíš jiné dva romány: totiž Tigana a – paradoxně! – Jih proti Severu.
Tiganu jsem četla před lety, když vyšla, a už tehdy jsem chtěla napsat
nějakou úvahu o temných mázích, protože mě to štvalo (z podobného důvodu
jako román Arien); ale měla jsem víc rozumu než dneska, takže jsem nad tím
mávla rukou. Co se dá dělat; když už mě postihla žvanivost, tak ještě pár slov o
Tiganě.
V jedné dějové linii pronikne dívka Dianora do harému temného mága
Brandina. Chce ho zabít, a tím pomstít/osvobodit svou zotročenou zemi. Jak ale
žije v jeho blízkosti a čím dál lépe ho poznává, najednou v něm začne vidět fascinujícího
člověka. Rostoucí láska bojuje s pocitem povinnosti a plánovaná
vražda se mění ve strašlivé dilema. Vývoj téhle postavy je úžasný a k Deshaiés
přímo inverzní. Zatímco Dianora se zmítá v pochybnostech, Deshaiés začíná
dětinským poblázněním a končí stařeckou zatrpklostí – a v době mezi tím se jen
stupňují předsudky provázené nenávistí.
Ovšem vývoj vztahu ženské postavy a mága stejně není zdaleka tak zajímavý
jako vývoj vztahu mága a autora.
Postava, která má být „zlá“, se totiž tvůrci během literárního „přibližování“
naprosto zákonitě začne vymykat z rukou. Postup je v obou
románech stejný: autoři své chovance (Brandina a Ariena) na začátku nechají
spáchat cosi opravdu spektakulárně zlého a neomluvitelně hrůzného, což ve
čtenáři vyvolá odpor a mezi mágy a ostatní aktéry dramatu postaví zeď. A poté
se ve zbytku románu opatrnými manévry a postupným zlidšťováním pokoušejí
tento odpor zmírnit a zeď rozbořit. Věc se totiž má tak: konzistentně zavilé zlo
je hrozná nuda. Autor se potřebuje do postavy vcítit – a jak se vcítit do sadistické
stvůry, která uvažuje nelidsky? Napřed si řekne, že to dokáže, zatvrdí se a
vyhrabe z truhly temné rekvizity včetně mrtvol (kromě běžného vzorku je mezi
nimi v obou případech také otec kladné postavy). Ovšem pak mu to nedá a
začne přidávat záporákovi uvědomění, city a vůbec lidskost. Řeči o „hnusných
krvavých rituálech“ a jiných projevech mágovy necitelnosti jsou čím dál méně
věrohodné. Vyjde najevo, že postava má motivy a vlastnosti, které nejsou zas
tak zlé.
Z prohnilých hlubin temné duše jako první vytryskne cit pro krásu.
Arien se obklopuje elegantními věcmi, zvelebuje říši i palác, vytvoří jasmínovou
zahradu. Brandin totéž v bledě modrém; pokud jde o zahradu obsazeného
paláce (čehož já si vždycky všímám), zapšklou a formální barokní dispozici
s centrální osou a s parterem se stříhanými plůtky ze zimostrázu přetvoří ve
volně komponovaný anglický krajinářský park; z rostlin dává přednost sasankám.
Role zahradní architektury při polidštění temných mágů je zjevně
nezastupitelná.
Dále se hledá motiv. U Brandina jsou to vášnivé otcovské city; mstí se
Tiganě tak krutě jenom proto, že mu tam zabili syna, čímž mu totálně zlomili
srdce. Samozřejmě, vtírá se jistá pochybnost: Brandin má totiž ještě jednoho
syna, kterého pověřil správou své původní říše, a k tomu chová city tak vlažné,
že ho za dvacet let ani jednou nenavštívil. Chudáci Tigaňané, že se ale pěkně
sekli, když zabili uzurpátorovi zrovna to oblíbenější dítě! s Arienem je to
složitější, ten vášnivé city nemá. A tak zůstane u krásy. Padne cosi o zvelebování
říše a o tom, že se při tom nadřel a že mu na ní záleží. Kdyby to
nestačilo, taky je tu přátelství, které náhle hodlá hledat u lidí, a touha sdílet radost
z úspěchů s hlupákem Vyvyanem.
A konečně dojde i na chování a činy. Načež má autor doopravdy
problém. Z mága se náhle vyloupne osoba chápavá, vnímavá a velkorysá. Jak
jde tohle dohromady? Jak čtenáři namluvit, že je to jenom ambivalentní podstata
mágovy povahy, nikoliv logický rozpor? Zkrátka – jak osvícený temný
mág s takovým vhledem, uvědoměním a celkově jemnou duší vůbec může
spáchat něco zlého? Brandin se hájí city, Arien jejich absencí; načež oba v dojemné
shodě argumentují svou vlastní výlučností a ne-lidskostí. Velkého zla
v minulosti oba tak trochu opatrně litují (a lituje hlavně autor, že si tak zavařil).
Autoři si samozřejmě uvědomují, že kontinuita je nutná, takže mágové v určité
„nelidskosti“ vytrvale pokračují; k ženským hrdinkám se chovají chladně či
nevysvětlitelně (ani jedna D. si není jistá mágovou přízní ani svým životem),
občas předvedou krutost (Arien dá zmlátit Daquena) – ale už je to
prezentováno z docela jiného úhlu než dřív. Tak, aby se to ve skutečnosti vysvětlit
dalo – a tím pádem i pochopit a omluvit.
Přesto nemůžu říct, že by mě kterákoliv z obou proměn stoprocentně
přesvědčila. Třeba by pomohlo ujasnit si skutečnou podstatu temného mága,
jak se o to pokouším já tady teď, a neházet mu pořád do batohu ty smradlavé
kostičky ze zhrdlených nekřtěňátek, které je pak potřeba pracně polévat
voňavkou.
Mimochodem... proč já se tady vlastně pokouším něčeho dobrat?
Ne, nevede mě altruismus, sadismus ani obsesivní záliba v literárních
analýzách, nýbrž mrzký zájem osobní. Sama mám totiž taky jednoho temného
mága, Wassara Temnohlavého z Fomalhiwy, jehož příběh jsem kdysi slibovala
na rok 1995. Milý Wassar hned na začátku nechá zaživa upálit pět lidí, což je
sice pěkná scénka, ale zároveň takový balvan viny, že s ním hned tak nehnu.
Zatímco G. G. Kay a Karolina jsou profíci a své temné mágy dokopali do
zdárného konce, mně ten špalek v podobě dvousetistránkového fragmentu
zahnívá ve stole už dobrých patnáct let... a ještě chvíli bude. Já vám povím, proč
tenhle traktát píšu! Je to bledá závist.

Arien a Rhett Butler
Jih proti Severu si málokterý pravověrný scifista dobrovolně přečte,
takže rozmáznu ještě ten. Nenechte se mýlit – Mitchellová není žádná červená
knihovna. Kdyby každá kniha o lásce byla červenou knihovnou, museli bychom
do toho pytle naházet většinu světové literatury. Taky to vůbec nemá
dobrý konec. Neříkám, že ta kniha nesloužila jako inspirace kilometrům a
kilometrům dívčích románků, ale těžko klást autorce za vinu, že má tolik epigonů;
to vcelku spíš mluví v její prospěch.
Zápletka je prostá. Energická Scarlett miluje Ashleye, což je jemný, kultivovaný
džentlmen a intelektuál; oba jsou děti bohatých plantážníků z idylického
Jihu. Během války o svoje království přijdou. Naopak Rhett Butler, silný
muž bez skrupulí, získá moc provozováním temných rituálů (chci říct... získá
peníze pašeráctvím a šmelením s vojenskými dodávkami). Po válce Ashley není
schopen ničeho; jenom sedí a filozofuje, jak se mu zhroutil svět, zatímco praktická
Scarlett houževnatě bojuje o přežití a Rhett úspěšně podniká. Rhett Scarlett
miluje; pomáhá jí, dává jí kouzla, a ona jimi vzápětí podporuje Ashleye.
Rhett to samozřejmě ví, ale miluje ji tak, že trpělivě snáší její neustálé zrady a
spílání a znovu a znovu svoje city obětuje za její. Konec je neuvěřitelně tragický.
Scarlett konečně prohlédne, uvědomí si, že miluje velkorysého Rhetta a ne
slabošského Ashleye – ale Rhett už je příliš unavený tím, jak s ní neustále musel
bojovat, a prostě ji opustí. V románu o Arienovi se stane přesně tohle. S drobnou
výjimkou: Deshaiés neprohlédne nikdy.
Jih proti Severu (na rozdíl od Ariena) rozhodně nepředstírá, že by snad
šlo o nějakou „velkou filozofii“, a v tomto smyslu je nádherně poctivý; jde
zkrátka o city a mezilidské vztahy a hotovo. Pokud si vzpomínám, neobsahuje
žádnou explicitní přednášku z oblasti etiky. A přesto je v něm etika i jasná filozofie
implicitně přítomna. Stanovuje (nebo možná spíš jenom ilustruje, o to se
nechci hádat) jisté normy chování a způsob uvažování, které jsou v Americe
naprosto pevně vžité, ale Čechám pořád tak trochu cizí (přestože jejich vítězné
tažení sem k nám právě probíhá).
Normou je to, jak Rhett přišel k penězům a jakou moc mu dávají – respektive
to, že není nutné se nad tím pohoršovat; peníze zkrátka nesmrdí.
Normou je přesvědčení, že praktické uvažování, podnikavost a dravost je pro
správného muže to pravé, a naopak jen slaboch a úplný idiot může v krizové
situaci sedět s rukama v klíně jako Ashley a přemítat o Soumraku bohů. Nepřemýšlej,
ale jednej! Normou je i sama Scarlett. Tenhle typ křehké, a přesto
houževnaté a nezdolné hrdinky, která se znovu a znovu zvedne z bláta a jde
dál, má rozhodně neuvěřitelnou působivost. Scénka, kdy křehká Scarlett
zastřelí vojáka, který přišel ji a její sestry znásilnit, a pak ho s pomocí zrovna tak
křehké Melánie zahrabe na zahradě a rychle vytře schody, aby se sestry nelekly
krve, je prostě úchvatná. Troufám si tvrdit, že obraz Scarlett formoval celé generace
amerických žen. V harlekýnkách jsem to ve zdegenerované podobě viděla
mnohokrát: hrdinku protivnou jako činže, která doslova překypuje neoprávněným
sebevědomím a se zářným odhodláním se vrhá hlavou proti zdi, aby si
něco dokázala. Hrdinovi neustále spílá za to, že ji podceňuje, a ječí na celé kolo,
aby uznal její svéprávnost a nezávislost. Když se hrdina pokusí podržet jí kabát,
ukousne mu hlavu. Do všeho se hrne, všechno zvládne, se vším si poradí, nikdy
ji neopouští optimismus... až na to, že ve skutečnosti to svou zbrklostí zpacká,
hrdina ji pak tahá z kaše (někdy ho taky zasáhnou stříbrná zrnka prachu ze
Sinniho kouzla či jejich ekvivalent) a ubohý redaktor si říká – „Ty krávo nebeská,
měl tě v tom nechat, za tu svou protivnou nesnesitelnou nadutost si nic
lepšího nezasloužíš.“
Uboze jedovaté poznámky, kterými Deshaiés Ariena otravuje, jsou téhož
ražení. Asi je to myšleno tak, že mu jako vzdoruje a nastavuje mu kritické
zrcadlo atd. a on si jí váží pro její upřímnost, odvahu a pronikavý úsudek –
jenže vždyť ona ve skutečnosti nic takového nemá! Všechno, co mu vyčítá, je
dokonale mimo mísu. Jak má člověk věřit, že Deshaiésina reflexe je pro Ariena
jakkoliv cenná, když se Deshaiés jeho duševním obzorům ani vzdáleně nepřiblíží?
Mágovy obzory
A tím se v kruhu vracím k tomu, co bylo na začátku. K mágově vášni.
K jeho touhám.
Zbývá vzít takový ten archeologický štěteček, kterým se z vykopaných
zlomků odstraňuje prach, a odmést z obrazu Ariena nánosy Deshaiésiných
dezinterpretací, aby byla postava temného mága vidět v celé kráse.
Není to člověk a nemá lidské city. Tohle kupříkladu Kay se svým
Brandinem nesvedl; ovšem, do třetice... pro autora je to ošemetná věc. Postava
bez emocí se pro svého tvůrce obratem stává dokonalou pastí... tedy, je-li skutečně
bez emocí, ne pokud je pouze přemáhá. To je třeba rozlišit: potlačování
citů a nepřítomnost citů. To první je kotel před výbuchem, to druhé odpoutání
a buddhistická nirvána. Kotel má samozřejmě značný dramatický potenciál, a
proto je hojně a často využíván. Zato pozorovat někoho, kdo se nachází
v nirváně, není zrovna strhující. Jaká výzva pro autora! A jaké zklamání, když
nakonec z čiré bezradnosti zase sklouzne k osvědčenému kotli! Motivy se pro
takovou postavu totiž hledají dost těžko.
Ale copak se vážně nelze bez citů obejít? Jednou jsem omylem vlezla na
nějakou trekistickou přednášku o životě Vulkánců a pana Spocka zvláště. Vulkánci
se řídí chladnou logikou a city neznají; asi budou něco jako postavy Ayn
Randové. Podrobnosti o uspořádání vulkánské společnosti už jsem šťastně zapomněla,
utkvělo mi jen, že mají jakési rituály dospělosti tak trochu ve stylu
skautských bobříků a část populace při nich zahyne... což se podle mě s představou
společnosti řízené nelidsky chladnou logikou moc neslučuje, protože to
svědčí o plýtvání zdroji a mezerách v eugenice; ale budiž. Zmiňuji se o tom
hlavně kvůli rozpačitému dojmu, který jsem z celého pokusu o zkonstruování
takové společnosti měla. Pěkně to ilustruje obtíže, na jaké člověk naráží, když se
pokouší odmyslet si část své povahy. Je to těžké. A navíc je to nuda. Ztráta
komplexnosti, ztráta motivace. Čím dál víc jsem přesvědčená, že popsat bytost
bez jakýchkoliv citů pro autora-člověka prostě není možné. A navíc – že ani
autor, ani čtenář, jsou-li lidmi, takovou bytost ve skutečnosti nechtějí.
Postava, která zná jen logiku, není člověku nadřazená. Kdepak; je
poloviční. Když autor svou postavu zpřesňuje a prohlubuje, je celkem jasné, že jí
city přidává.
S emocemi je spojeno plno pověr. To, že „rozum“ a „cit“ musí být v rozporu,
nám namluvila Jane Austenová. Že jsou city nelogické, je taky blud. Naopak,
mají svou vlastní dokonalou logiku; možná nám není jasná na první pohled,
protože do cizí hlavy zkrátka nevidíme na všechny okolnosti a příčiny, ale
kdyby byly emoce opravdu naprosto nepředvídatelné a náhodné, lidi by se
chovali jako šílenci.
Chlad a odtažitost je u literární postavy přesto vlastnost vysoko ceněná.
Celé zástupy manekýnů z harlekýnu začínají v podobě rampouchu, načež postupně
tají pod hrdinčiným úsměvem či prsty. Harlekýnská Kirké se snaží, seč
může, vykřesat z hrdiny city a proměnit ho dle svého gusta; pochopitelně.
Vždyť co může být pikantnějšího než svést mnicha, který se dokonale ovládá?
V jejích motivech je špetka sadismu a dvě polévkové lžíce touhy po moci. I Deshaiés
je úplně nepříčetná z toho, že se jí to nedaří, a Karolině slouží ke cti, že jí
to nedovolila, protože tím se vyhnula harlekýnské pasti a mustru s bublajícím
kotlem.
Deshaiés ovšem svůj neúspěch Arienovi pochopitelně vyčítá; to, že
„nemá city“ (respektive vášně), jí připadá nelidské. Za takovým přesvědčením
stojí další naprostá iluze – totiž že „velké city“ jsou zárukou kdovíjaké jistoty a
bezpečí. Zde je dlužno poznamenat, že ať už si romantici říkají cokoliv, manželství
uzavřená bez rozmyslu výhradně z „vášnivé lásky“ obvykle moc dlouho
nevydrží, protože tatáž vášeň se může snadno napřít na jiný kolemjdoucí objekt
či změnit ve stejně vášnivou nenávist. (Něco podobného koneckonců říká Arien
o Daquenově náklonnosti: „Jakou má cenu, když se může změnit během půl
hodiny?“). Když spolu jednají lidé, kteří mají odstup a nadhled, je to nesrovnatelně
příjemnější, než když se vášnivý Ital s vášnivou Italkou honí po kuchyni
se sekáčkem na maso. Čili... je to přesně naopak, než se Deshaiés snaží tvrdit:
pokud vůbec něco může být ve vztahu k všemocnému temnému mágovi zárukou
jakéhosi bezpečí, tak pouze a jedině to, že temný mág tak snadno nepodléhá
primitivním vášním... a přitom má sdostatek uvědomění, aby mu
takzvané city „vyšší“ zůstaly.
Ariena pudy neobtěžují, ale jeden druh silných citů rozhodně má: žene
ho spalující vášeň po poznání. Tady se naskýtal vydatný zdroj dilemat a duševních
bojů: dotyčná vášeň po poznání se mohla dostávat do rozporů se zbytky
jeho lidských emocí. Konflikt člověka, který prahne po nových zaklínadlech, ale
musí kvůli nim riskovat svoji zemi a svoji pannu, má značný dramatický potenciál.
Jenže to se neděje. Jakási bezejmenná panna nahrazuje Deshaiés, kdykoliv
je ritual příliš nebezpečný. Arien neriskuje nic. Povaluje se pod stromem
poznání, cpe se jablky a ničím za to neplatí. Člověk v tom cítí inherentní
metafyzickou nespravedlnost.
Nejjednodušší by bylo temnému mágovi za přístup k temnému poznání
naúčtovat aspoň jisté nepohodlí. Ztráta duše nikoho nedojme, ale když není nic
lepšího, strádání těla postačí. Nějaké fyzické obstrukce se přímo nabízejí: kouzla
mohou být únavná a všemožně nepříjemná nebo jsou s nimi spojeny nějaké odpudivé
následky. Tenhle kalich hořkosti, který na Ariena doslova čekal, místo
něj vypil Naygel. To, jak ubohý polodémon bojuje o svou lidskost, jak si pokaždé
musí vyrvat z těla narůstající šupiny a jak to ještě ze studu skrývá před
celým světem – to je přesně taková věc, jakou mám na mysli: platba v hotovosti
za nadlidské schopnosti a výlučnost.
Ovšem mnohem sofistikovanější je samozřejmě nepohodlí duševní. Je
známo, jaká je cena za každou odlišnost: urážky, vyloučení ze společenství,
závist. Když má někdo moc, dokáže se tomu bránit, a když navíc nemá city, ani
mu to nepřijde; jenže jakmile je vůči něčemu lhostejná postava, je lhostejný i
čtenář. Takže by mě spíš zajímal okamžik někdy v minulosti, kdy se Arien
rozhoduje, že se svých citů vzdá (nebo když ne citů, řekneme aspoň pudů).
Taková amputace se jistě neprovádí lehce! Stačí jen vzpomenout Františkova
von Galwitze. Jaký ten s tím má panečku problém, když má hodit falický meč
do propasti a zbavit se tak svých sexuálních tužeb!
Ale i když si řekneme, že Arien z definice žádné pudy nemá a je bytostí
čistě duchovní, pořád ještě může riskovat aspoň ztrátu ženy coby blízké přátelkyně.
Může řešit dilema, jestli s Déshaiés sdílet informace a část svého poznání
(a tím z ní učinit rovnocenného partnera, po kterém zjevně touží), ale zaplatit za
to tím, že Deshaiés ztratí svou ‚nevinnost‘ a nebude pro rituály použitelná.
Jenže ani tohle pro něj žádné dilema není; na to se Déshaiés se svými záleži-
tostmi svěřuje příliš málo. Hned v první kapitole o sobě sice Déshaiés mluví
jako o „nevinné panně, která dávno ztratila nevinnost duše“, ale rozhodně se
nedá říct, že by byla do Arienových temných rituálů zasvěcená. Nijak s ním
nesdílí touhu po vědění (a poznání zakázaného) – což je přesně věc, kterou by si
člověk pod ‚ztrátou nevinnosti duše‘ představoval.
Tragický konec ve skutečnosti přináší úlevu. S postupujícím soudním
procesem do obžalovacího spisu Déshaiés přibývají další položky, které jí v očích
čtenáře přitíží: zkostnatělost, předsudky, neochota cokoliv pochopit, cokoliv
se naučit; a navíc ta šílená sebejistota, s jakou své předsudky vydává za životní
moudrost a káže je mladší Shaí. Jen ať ji oběsí, babu jedovatou, dobře jí
tak! Nejsmutnější je, že pokud její dobře míněné činy něco zmohly, tak jedině to,
že v Arienovi zabily poslední stín důvěry v jakékoliv lidské záležitosti. Dá se
jen doufat, že porozumění nové Shaí tyhle škody trochu napraví. Déshaiés je
odepsaná.
A znovu tu rezonuje podobnost s Faustem, tentokrát aspoň vnější:
Déshaiés opakuje osud Markéty, svedené dívky, která zavraždí svoje a Faustovo
dítě a je za to popravena...

Temný mág kladnou postavou
Postava Ariena z celého srovnání vychází nejlíp. Déshaiés nijak nepomůže,
že to myslela dobře.
Co na to autority, které kdysi soudily Fausta?
Člověku vytanou nějaké ty útržky na toto téma, třeba: „Podle jejich činů
poznáte jich,“ nebo taky „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.“ Na
druhou stranu ale křesťané taky tvrdí, že kdo nesplní formální náležitosti a nepodá
si řádnou přihlášku (křest, chození do kostela atd.), tomu žádné činy nepomůžou.
Do Nebe ho stejně nevezmou, i kdyby žil jako hotový světec a konal
dobro padesátkrát za den. Co by asi řekli na temného mága, který se stará o
blahobyt ve své říši a obětuje svůj život za jiné?
Dokud v tomto ohledu nebude k dispozici nějaké úředně potvrzené vyjádření
Shora, Arien rozhodně stojí za přečtení.

© Vilma Kadlečková 2006
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one