Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

Šlapáková : Zrádce

Karolína Francová se na našem sci-fi obzoru objevila již v roce 1999. Nejdříve se věnovala povídkám, nyní píše romány. Je majitelkou ocenění Mlok 2002 za třídílný román Život je rafinované peklo a Trifid 2004 za dílo Arien. První zmíněný má něco společného s novým románem Zrádce (cena Trifid 2005). Začátek je nemastný, neslaný, a než se čtenář prokouše k vlastnímu jádru, může propadnout pocitu, že žádné není.
Následně žánr vypadá jako román pro dospívající chlapce. Objevuje se šikana mezi spolužáky, rozdíly ve výslovnosti hlavních postav i chápání víry jsou velmi často zmiňovány. Intimní vztah – hrdina x zbabělec x učitelka (vdaná) – tvoří ozvláštnění jinak méně úderného děje, který nemá příliš velký spád. Tedy spíše žádný. Příběh prostě plyne pozvolna, a to může trochu uspávat, což nebylo určitě záměrem.
Stěžejní ovšem je, že lidstvo bojuje o přežití po napadení cizí rasou. Důvod vyhlazovací „Svaté války“ není až do druhé kapitoly, která je skoro v polovině knihy, jasný. Kněží spisovatelce asi učarovali, setkali jsme se s nimi i v románu Kainova doba. Zatímco v něm jsou kněží loupeživými vrahy, zde pouze vykonávají slepě příkazy Boží. Středověk jako vystřižený, tělesné tresty vítány při každém menším přestupku.
Dlouhé popisy cizí planety, hierarchie kněžského řádu, architektury a nakonec i Bible, zde Slovo Boží, si Karolína Francová hodně zjednodušila. Zkrátka vše je velmi podobné jako na Zemi. Obyvatelé jen mají zelené vlasy a uvnitř prstů vysunovací jedové drápy. V místech, kde hlavní hrdina hovoří s Bohem, jsem si sama připadala jako bodnutá jedovatým drápem. Takto euforické pocity jsem měla chuť hned vyzkoušet. Že by záměr?
Lidstvo se přece má nechat dobrovolně zlikvidovat ve jménu Božím. Věřit však v jedinečnou čistotu myšlenek Božích by bylo asi jako uvěřit v panenství mé babičky. Bůh chce být vždy přítomný a silný. Celým dílem je, zdá se mi, cítit obava autorky, že se nám tohle může přihodit: budeme ztrestáni bez vysvětlení různými způsoby (válka, nemoci…), protože nevěříme dostatečně.
Jednoznačnost rozhodnutí lze ale dle chování hrdiny zvrátit, a to diskusí. Takže čtenář nakonec spolu s Jeanem (hlavním aktérem) nutí Boha změnit svůj názor. Psychologické vykreslení myšlenkových pochodů rozdílných ras je dobře zvládnuto -průměrnému čtenáři jistě postačí. Rozuzlení není příliš překvapivé, jen trochu uklidní popíchnutou lidskou sebestřednost a donutí chtěnechtě se zamyslet nad vším, co od sebe vlastně čekáme a k čemu se upínáme.
Obálka vytvořená opět Milanem Fibigerem, jako u většiny knih K. Francové, je klasicky líbivě scifistická. Alespoň bylo po přečtení vidět, že autor má ponětí, o čem kniha je. Osobně bych ji uvítala trochu jinak podanou. Celkově jde o povedené dílo, i když od oceněné knihy bych přece jenom očekávala více.
Je pojato s ženskou citlivostí: netečou tu potoky krve ani není příliš barvitě popisované týrání kohokoliv. To opravdu nemusím, a tak mi tento přístup vyhovuje. Pokud půjde spisovatelka touto cestou, přidá trochu více napětí a zrychlí spád děje, mohla by i v budoucnu být pro čtenáře přitažlivá. Jinak hrozí, že se brzy okouká – nebo očte?
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one