Oficiální stránky Karoliny Francové, české spisovatelky sci-fi a fantasy, držitelky několika prestižních literárních ocenění.

UKÁZKA Z KNÍŽKY
KAPITOLA 1.
TEN DEN.

Ten den Martha uslyšela výkřik, na který celý život čekala.
Vždycky tak nějak podvědomě předpokládala, že k tomu dojde v noci, protože noc temné věci přitahuje, místo toho se však domem rozlehl v brzkém odpoledni, když venku panoval příjemný teplý jarní den a slunce rozjásaně zářilo na vymetené obloze.
Vyskočila ze židle a vrhla se ke dveřím do pokoje své dcery. Tristam stála u psacího stolu, v ruce svírala lovecký nůž s patnácticentimetrovou čepelí a na jejím předloktí se šklebila podélná rána. Krev tryskala v silném proudu a smáčela podlahu u jejích nohou.
Chtěla se zabít, jen se chtěla zabít, ulevilo se Marthě.
Jenže pak k ní Tristam obrátila bledý, potlučený a k smrti vyděšený obličej a ona pochopila, že se mýlí, že se skutečně stala ta věc. Znovu pohlédla na nůž a jediným pohledem se ujistila, že jeho čepel je lesklá a čistá.
„To bude v pořádku,“ řekla, ale hlas se jí chvěl, protože dobře věděla, že to v pořádku nebude už nikdy.
Provedla strašlivou věc, jen aby jí zachránila život, a teď se ukazovalo, že to všechno bylo zbytečné. Minulost si je našla. Našla si je daleko v cizí zemi, pod cizími jmény, po čtyřiadvaceti letech.
Martha Tristam kolem rány obtočila bílé bavlněné tričko, aby trochu zpomalila krvácení, a utíkala pro lékárničku. Vždycky ji skoro posedle udržovala dokonale vybavenou, protože ordinace lékařů pro ně dvě měly zavřeno. Bylo to pro ni svého druhu zaříkávání. Říkala si, že dokud bude mít všechno připravené, určitě se nic zlého nestane, a doposud to taky fungovalo. Tristam si nikdy nic nezlomila, nespálila se, nepořezala se, nikdy vážněji neonemocněla, a to ji v zájmu utajení její identity donutila hrát kompaktball, sport, při kterém byly úrazy na denním pořádku.
Vrátila se s temně rudou krabičkou z tvrzeného hedvábí s obligátním bílým křížem na zámku, sundala z rány látku promočenou krví a na zranění nastříkala tekutý obvaz. Krvácení ustalo.
„Mami,“ konečně promluvila Tristam.
„Já vím, já vím, bude to dobré, nic se nestalo, bude to dobré, věř mi,“ odpověděla jí rychle, aby jí zabránila vyslovit to nahlas.
„Mami,“ Tristam se nedala zastavit.
„Zapomeneš na něj, uvidíš. Za rok už ti to bude připadat jako hloupost.“
„Mami, ale já…“ pokusila se Tristam znovu pronést nevyhnutelné, ale naštěstí se jí podlomila kolena.
„Musíš si lehnout, oslabila tě ztráta krve.“
Martha ji odvedla k lůžku pod oknem a donutila ji lehnout si. Tristam se nevzpírala, byla malátná a odevzdaná. Sotva se její hlava dotkla polštáře, usnula, až se Martha polekala, že zranění je vážnější, než odhaduje, a že upadla do bezvědomí. Nahmatala jí tep, ale ten byl silný a pravidelný stejně jako dech. Mohlo ji to uklidnit, ale stačil jediný pohled na zranění a po zádech jí šel mráz děsu.
Donesla vodu a uklidila krev – vyčistila koberec, otřela skvrny na židli, skříni i na stole, pokusila se odstranit ji z ručně psaných poznámek k seminární práci, na které Tristam už skoro měsíc pracovala. Krve bylo tolik, až se tajil dech, ale Martha z vlastní zkušenosti věděla, že když dojde na louži krve, vždycky to vypadá, že je jí víc, než jí opravdu je. Vyměňovala vodu, až z ní zmizel i slabý růžový nádech, ale v místnosti se pořád vznášel sladce železitý pach a ten jí nedovoloval zamknout minulost zpátky do skříňky zapomnění.
Selhalo to, na nic jiného nedokázala myslet. Myslela jsem, že jsme unikly, ale selhalo to. Musím najít nějaký jiný způsob.
Neodvažovala se na Tristam podívat. Bála se, že jediný krátký pohled by stačil, aby ztratila poslední zbytky sebeovládání. Zhroutila by se a to by nikomu a ničemu nepomohlo. Spustila sluneční clonu na okně, znovu zkontrolovala Tristam a pak se v obývacím pokoji posadila k terminálu.
Musí existovat důvod, proč se stalo právě dnes.
Přetáhla si před oči čtecí štít a ruce položila na dotykovou desku. Připojila se k síti a zadala vyhledávací kritérium: Teritoria aktuálně.
Odkazů bylo zoufale málo a všechny byly staré – co ze sítě neodstranila cenzura teritoriální diktatury, o to se postarala arvelská vláda. Válka zuřila naplno, informací bylo pomálu a jejich hodnotu snižovala propaganda.
V bitvě o Hanoe dosáhly ztráty Arvelu deseti tisíc pětiset dvaceti mužů, ztráty Teritorií však činí dvakrát tolik.
Dalo se tomu věřit? Byla si celkem jistá, že Teritoria podávají statistiky mrtvých úplně opačně.
Zásobovací konvoj prorazil blokádu u Milde.
Mezi lidmi se naopak šuškalo, že Milde to má spočítané.
Otto Larsson podlehl následkům zranění. Diktátorský režim se hroutí. Konec války na dosah.
Tak tohle byla novinka, i když podle zprávy Otto Larsson zemřel před více než třemi měsíci. Jenže kdyby se režim zhroutil, Teritoria by už dávno žebrala o mír.
Ne, pomyslela si Martha vyděšeně. Režim se nezhroutil. To jen Illya je už dost starý.
Zadala do vyhledavače jeho jméno.
Objevil se portrét mladého muže. Měl po svém otci světlé vlasy, temně hnědé oči a pleť s nádechem věčného opálení. Byl impozantně vysoký, měl rozložitá ramena a uniforma mu přidávala roky i vážnost. Byl dospělý.
Proboha.
Martha třesoucí se rukou otevřela starou složku chráněnou několikanásobným heslem. Kontakt v ní vždycky měla v úmyslu použít jen v nejvyšší nouzi, ale ta teď nastala. Potřebovala ověřené informace od někoho vysoce postaveného. Musela něco udělat a musela to udělat hned.
Odpověď systému na její volání přišla v podstatě okamžitě a jí ihned bylo jasné, že je zle.
„Osoba, kterou se snažíte kontaktovat, zemřela dne 12. 1. 4 450.“
Deset dní po Tristamině transferu.
V Marthě se zastavilo srdce.
Panebože. Popravili ho za Tristamin transfer. Nikdo nám nepomůže. Jsme v tom samy.
Co ti psaní dává?
To je jednoduché. Když se to daří, tak naprostou euforii. Když to nejde, tak totální depku. Člověk to samozřejmě dělá kvůli těm okamžikům radosti.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one